AKTUÁLNĚ
03-02-2022
LUDMILA VAŇKOVÁ 1927 – 2022

Ve věku 94 let zemřela 3. února 2022 česká spisovatelka Ludmila Vaňková.


» více
24-01-2022
MÁME PRO VÁS DÁREK!

Každý, kdo u nás na e-shopu nakoupí minimálně za 500,- Kč, si může vybrat z nabídky našich, resp. vašich, dárků. Neváhejte, nakupujte a nezapomeňte se vrátit nejen kvůli našim knižním novinkám, ale i nabídce dárků, která se bude dále rozrůstat!


» více
15-12-2021
PF 2022
05-11-2021
OKÉNKO NAKLADATELE - VERONIKA BAŠTOVÁ

V časopisu Knihcentrum Revue 10/2021 vyšlo povídání s Veronikou k 30-ti letému výročí nakladatelství Šulc-Švarc. 


» více
01-11-2021
EXOTOULKY SVĚTEM NA ČT2

V pořadu Dobré ráno na ČT2 se můžete seznámit s knižní novinkou EXOToulky SVĚTEM.


» více
05-10-2021
JULIUS LUKEŠ NA RÁDIU IMPULS

V ranním vysílání rádia Impuls Julius Lukeš propaguje svoji prvotinu, knižní novinku EXOToulky SVĚTEM. 


» více
22-08-2021
PŘIDALI JSME ZÁSILKOVNU

Pro zvýšení komfortu nákupu na našem eshopu můžete nyní využívat pro doručování nakoupených knih služeb Zásilkovny.

 

 


» více
19-04-2021
VZPOMÍNKA NA VALJU STÝBLOVOU

Česká televize v pořadu Dobré ráno doporučuje nové knihy. Dnes připomíná jedinečnou ságu nedávno zesnulé Valji Stýblové "Lužanská mše", která popisuje živost významného architekta a mecenáše Josefa Hlávky.


» více
22-02-2021
NECHTE SI DOPORUČIT ROMÁN PAST OD MAGDY VÁŇOVÉ

Česká televize v pořadu Dobré ráno doporučuje nové knihy včetně románu Past od Magdy Váňové.


» více
18-01-2021
S MISIONÁŘEM NA DVOJCE

Spisovatelka Iveta Svobodová navštívila Český rozhlas 2 (Dvojka), kde v příjemném rozhovoru prozradila zákulisí vzniku detektivního románu Misionář.


» více
26-11-2020
MUCHLINKA NA RÁDIU JUNIOR

Dnes jsme ze zúčastnily povídání o nové knížce Muchlinka na rádiu Junior.


» více
23-11-2020
VÁNOČNÍ BALENÍ

Vánoce se nezadržitelně blíží a i my vám chceme dát malý dárek. Proto neváhejte a při potvrzení nákupu použijte kód SLV25VANOCE a my vám dáme slevu ve výši 25% a navíc vaše knihy vánočně zabalíme. Pro ty z vás, kteří si balení dárků užívají, máme připraven kód SLV25 pouze na slevu.

Jen nezapomeňte, že tato nabídka platí do 20. prosince!

Takže šťastné a veselé.


» více
12-11-2020
ZEMŘELA VALJA STÝBLOVÁ

12. listopadu 2020 ve věku 98 let zemřela spisovatelka, profesorka neurologie a zakladatelka první neurologické jednotky intenzivní péče Valja Stýblová.


» více
01-11-2020
ROZHOVOR S BÁSNÍKEM JIŘÍM ŽÁČKEM

JIŘÍ ŽÁČEK vydává v posledních dvaceti letech většinu svých knih v nakladatelství Šulc-Švarc. 6. listopadu 2020 oslaví 75. narozeniny. Děkujeme mu za to, že je tak dlouho tváří našeho nakladatelství a že si dokázal získat a udržet pozornost několika generací čtenářů. Jeho knihy mluví nezaměnitelnou krásnou řečí. Přejeme mu štěstí, pevné zdraví a mnoho čtenářů jeho nových knih.


» více
31-07-2020
ZACHRAŇUJEME KNÍŽKY!

Stali jsme se partnerem projektu Linka451! Pomáháme nakladatelům a zachraňujeme knížky. Připojte se!


» více
06-06-2020
KNIHY VE FORMÁTU EPDF

Již nyní je možné na našem webu nakupovat vybrané knihy v digitálním formátu ePDF.


» více
16-03-2020
50% SLEVY NA VŠECHNY OBJEDNÁVKY, POŠTOVNÉ ZDARMA - KÓD: SLV50

Slevu zadejte do finální objednávky na webu. Do položky "Slevový voucher / kód" vyplňte "SLV50". Tlačítkem "fajfky" lze platnost kódu ověřit. Platnost této akce je vyhlášena do 30.4.2020.


» více
20-11-2019
SPISOVATELKA ANNA BAUEROVÁ

17.listopadu zemřela ANNA BAUEROVÁ, kmenová autorka nakladatelství Šulc–Švarc.


» více
06-11-2019
VELKÁ GRATULACE LUDMILE VAŇKOVÉ!!!

Cena za CELOŽIVOTNÍ DÍLO V RÁMCI UDÍLENÍ CEN "KNIHA ROKU 2019".


» více
15-09-2019
JIM - NEJIM.CZ

PRÁVĚ ZAČÍNÁME S PŘEDPRODEJEM!!!! OBJEDNÁVKY DO 10.10.2019 MAJÍ POŠTOVNÉ ZDARMA.


» více
19-02-2019
ROZHOVOR SE SPISOVATELKOU IVETOU SVOBODOVOU

Nemohla být herečkou, tak si jednoho dne sedla a začala psát a prožívat jako na divadle příběhy svých románových postav. Spisovatelka Iveta Svobodová vydala v nakladatelství Šulc-Švarc svoji dosud nejúspěšnější knihu PODIVNÉ PŘÁTELSTVÍ.  O této románové novince i o jejím životě jsme s Ivetou Svobodovou připravili rozhovor.


» více
13-11-2018
ROZHOVOR MAGDA VÁŇOVÁ

Jiří Korejčík vyzpovídal Magdu Váňovou nad její novou knihou Holčičky. 


» více
27-09-2018
HAVLÍČKŮV BROD 2018

RÁDI BYCHOM VÁS POZVALI NA NÁŠ STÁNEK , KDE PŘEDSTAVÍME NOVINKY TOHOTO PODZIMU


» více
17-04-2018
SVĚT KNIHY 2018

RÁDI BYCHOM VÁS POZVALI NA NÁŠ STÁNEK, KDE SE MŮŽETE SETKAT S VAŠIMI OBLÍBENÝMI AUTORY:-)


» více
07-02-2018

NA BŘEZEN MÁME PRO VÁŠ NACHYSTANÉ PŘEKVAPENÍ!!!!


» více
01-10-2017
HAVLÍČKŮV BROD 2017

RÁDI BYCHOM VÁS POZVALI NA NÁŠ STÁNEK , KDE PŘEDSTAVÍME NOVINKY TOHOTO PODZIMU


» více
23-06-2017
ROZHOVOR S LUDMILOU VAŇKOVOU

Obsáhlý rozhovor v páteční příloze Lidových novin ze dne 23.6.217. Celý rozhovor si můžete přečíst v přiloženém PDF souboru.


» více
03-04-2017
SVĚT KNIHY 2017

RÁDI BYCHOM VÁS POZVALI NA NÁŠ STÁNEK, KDE SE MŮŽETE SETKAT S VAŠIMI OBLÍBENÝMI AUTORY:-)


» více
12-12-2016
JAK TO ZVLÁDNOUT V NEMOCNICI NA ČRO 2

Na Dvojce ČRo v pořadu Dobré zprávy jsme mohli představit naši novou knížku JAK TO ZVLÁDNOUT V NEMOCNICI. Pro přehrání pořadu klikněte zde (rozhovor nejdete v čase cca 13:50 hod).


» více
09-12-2016
KRÁSNÉ VÁNOCE!!!

PŘEJEME VŠEM ŠŤASTNÉ A VESELÉ VÁNOCE, HODNĚ ZDRAVÍ, ŠTĚSTÍ A POHODU V NOVÉM ROCE.


» více
07-12-2016
ROZHOVOR S MAGDOU VÁŇOVOU

Nebýt sám – román o hledání lásky a přátelství


» více
02-12-2016 06:00
JAK TO ZVLÁDNOUT V NEMOCNICI NA ČT1

V ranním Studiu 6 České televize proběhlo představení knihy Jak to zvládnout v nemocnici. Video můžete shlédnout na ČT 1, studio 6 (40-tá minuta).


» více
20-09-2016
KARLŠTEJNSKÉ VINOBRANÍ

Budeme tam a budeme mít sebou i naší největší románovou kroniku KAREL IV. Otec vlasti a jiné knihy z tohoto období. Pro Vás za speciální slevy!!! Najdete nás u druhé hradní brány:-) 24.-25.9.2016

Moc se na Vás těšíme!!!!

 




» více
01-09-2016
POLABSKÝ KNIŽNÍ VELETRH

RÁDI BYCHOM VÁS POZVALI NA NÁŠ STÁNEK, KDE SE MŮŽETE V SOBOTU 10.9 SETKAT S JIŘÍM ŽÁČKEM A JANEM CIMICKÝM:-)


» více
14-06-2016
OLDŘÍCH VÍZNER ČTE SATURNINA

"Koblihová bitva" v Ostravě.....


» více
22-05-2016
LUDMILA VAŇKOVÁ ZAREAGOVALA NA ČLÁNEK PAVLA TOUFARA.

Rádi bychom prostřednictvím našeho webu uveřejnili reakci naší autorky Ludmily Vaňkové na článek Pavla Toufara, který vyšel 19.5.2016 na iDnes.cz.

Dopis - Ludmila VAŇKOVÁ


» více
22-05-2016
VE VĚKU 85 LET ZEMŘEL VÝTVARNÍK ADOLF BORN

Ráda bych jménem svým a jménem celého nakladatelství poděkovala panu Adolfu Bornovi za krásné ilustrace k našim knížkám.

Budete nám moc chybět.

Veronika Baštová

 


» více
01-05-2016
KŘEST KNIHY KAREL IV. OTEC VLASTI

5. května 2016 v 17 hodin v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí


» více
29-04-2016
KNIHY PATŘÍ K NAŠÍ RODINĚ (BIBLIO 5/2016)

Vydání knižního časopisu Biblio (5/2016) přináší rozhovor s Veronikou Baštovou na téma generační změny v nakladatelství.


» více
18-04-2016
SVĚT KNIHY 2016

RÁDI BYCHOM VÁS POZVALI NA NÁŠ STÁNEK, KDE SE MŮŽETE SETKAT S VAŠIMI OBLÍBENÝMI AUTORY:-)


» více
14-03-2016
700. LET KAREL IV.

Již brzy vyjde výjimečná románová kronika Ludmily VAŇKOVÉ, KAREL IV. Otec vlasti.

Vychází s bohatým barevným obrazovým doprovodem a v exkluzivní grafické úpravě.


» více
17-02-2016
ROZHOVOR S PETREM PROUZOU

Biblio, příloha Literárních novin, únor 2016


» více
16-02-2016
EVA KANTŮRKOVÁ: TŘETÍ ROZMĚR LITERATURY V TEXTECH V. HAVLA A P. PROUZY
Petr Prouza vydal v nakladatelství Šulc–Švarc již dva romány - Psychiatr (2014) a Dřevěné ženy (2015).
Obě knihy vzbudily zaslouženou pozornost nejen čtenářů, ale také literární kritiky. A s odstupem dokonce Eva Kantůrková hledala paralelu mezi Havlovým Odcházením a Prouzovým Psychiatrem. V čem se liší? Z její stati vyplývá, že odpověď je třeba hladat v třetím rozměru literatury, v jejím duchovním smyslu.
» více
17-12-2015
PF 2016!

Přeje vám krásné svátky a nový rok 2016! Ať v novém roce zvládnete přečíst minimálně třikrát víc knih, než jste si naplánovali! :-)


» více
18-11-2015
BRNĚNSKÝ KŘEST JAK PŘEŽÍT V KOSTCE
Brněnský křest naší novinky Jak přežít v kostce bude už ve středu: potkáme se ve Fratelli Caffé v 17:00. Od 18:00 pokračujeme vernisáží Petruccya Art! Knížky budou k prodeji přímo na místě.
» více
11-11-2015
JAK PŘEŽÍT V KOSTCE: KŘTY V PRAZE I BRNĚ!
Jedna z našich nejočekávanějších novinek letošního roku bude mít hned dva křty. 11. 11. ji pokřtíme v Praze a 18. 11. v Brně!
» více
11-11-2015
VE STŘEDU KŘTÍME ŠANSONY OD JIŘÍHO ŽÁČKA
Přijďte s námi už tuto středu 11. 11. 2015 pokřtít novou knihu Jiřího Žáčka a CD Renaty Drössler, která 15 textů zhudebnila a nazpivala. Poprvé tedy vydáváme i cédéčko. :-) Uvidíme se v pět v Neoluxoru na Václavském náměstí!
» více
10-09-2015
25. PODZIMNÍ KNIŽNÍ VELETRH
Přijďte na náš stánek na 25. PODZIMNÍ KNIŽNÍ VELETRH, který se bude konat 9. a 10. října 2015 v Havlíčkově Brodě.
» více
18-05-2015
DĚKUJEME VŠEM NÁVŠTĚVNÍKŮM
kteří nás navštívili na našem stánku v rámci mezinárodního veletrhu SVĚT KNIHY 2015.
» více
23-04-2015
SVĚT KNIHY 2015
Na 21. mezinárodním veletrhu SVĚT KNIHY 2015, 14. - 17. KVĚTNA 2015, NA VÝSTAVIŠTI PRAHA najdete nakladatelství Šulc-Švarc V LEVÉM KŘÍDLE PRŮMYSLOVÉHO PALÁCE stánek L304 TĚŠÍME SE NA VAŠI NÁVŠTĚVU!!!!
» více
24-03-2015
KOUKEJTE DO VÝSTŘIHŮ
PODÍVEJTE SE DO VÝSTŘIHŮ ZDE:-)
» více
17-03-2015
ADAM T. BLAHOSZ
ROZHLASOVÝ ROZHOVOR S AUTOREM KNIŽNÍ NOVINKY "PŘÍBĚH ZDĚŠENÉHO MUŽE" ADAM T. BLAHOSZEM si můžete poslechnout ZDE
» více
10-03-2015
KŘEST KNIŽNÍ NOVINKY
Naše nová autorka ZDEŃKA ORTOVÁ by Vás společně s nakladatelství ŠULC - ŠVARC ráda pozvala na autogramiádu a křest její sbírky humorných fejetonů a ironických aforismů KOUKEJTE DO VÝSTŘIHŮ.
» více
24-02-2015
ROZHOVOR S LUDMILOU VAŇKOVOU
O JEJÍM DLOUHO OČEKÁVANÉM ROMÁNU "ZAPOMENUTÝ KRÁL", KTERÝ PRÁVĚ VYCHÁZÍ
» více
23-02-2015
AUGRAMIÁDA A KŘEST NOVINKY LUDMILY VAŇKOVÉ
Podívejte se na VIDEO z křtu "NOVINKY" ZAPOMENUTÝ KRÁL
» více
27-01-2015
NOVINKA LUDMILY VAŇKOVÉ
NENECHTE SI UJÍT AUTOGRAMIÁDU DLOUHO OČEKÁVANÉ NOVINKY LUDMILY VAŇKOVÉ V PALÁCI KNIH NEOLUXOR NA VÁCLAVSKÉM NÁMĚSTÍ
» více
21-01-2015
ROZHOVOR S A.T. BLAHOSZEM
I MUŽI MAJÍ SVÉ CITY a více se můžete dočíst v knižní novince PŘÍBĚH ZDĚŠENÉHO MUŽE
» více
16-01-2015
ZAPOMENUTÝ KRÁL
Dlouho očekávaná NOVINKA od naší nejúspěšnější autorky historických románů je zde! Než se kniha dostane na pulty knižních obchodů, připravili jsme pro Vás malou ukázku.
» více
25-11-2014
PŘÍBĚH ZDĚŠENÉHO MUŽE
STRHUJÍCÍ PŘÍBĚH SPISOVATELE A NOVINÁŘE ADAM T. BLAHOSZE, KTERÝ SI NEMŮŽETE NECHAT UJÍT!
» více
18-11-2014
PŘEDVÁNOČNÍ AUTOGRAMIÁDA
Srdečně Vás zveme na předvánoční autogramiádu našich autorů!!
» více
27-10-2014
AUTOGRAMÁDA SATURNINA
Setkání SATURNINA s ilustrátorem Adolfem Bornem a filmovým Saturninem Oldřichem Víznerem na křtu této slavné knihy v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí.
» více
16-10-2014
PSYCHIATR V HOLANDSKU
Setkání spisovatele Petra Prouzy s krajany v Holandsku.
» více
13-10-2014
SATURNIN S ADOLFEM BORNEM
Jedinečné setkání SATURNINA S ADOLFEM BORNEM!!!!
» více
29-09-2014
KRONIKA KAREL IV VYCHÁZÍ VE TŘECH SVAZCÍCH
Právě vychází třetí kniha královské ságy "PÁN SVĚTA".
» více
12-08-2014
VIDEO ROZHOVOR
MAGDA VÁŇOVÁ A JEJÍ BABÍ LÉTO
» více
22-06-2014
VIDEO ROZHOR S PETREM PROUZOU
o jeho nové knize "PSYCHIATR", která hned po vydaní vyvolala mimořádnou pozornost recenzentů i čtenářské veřejnosti.
» více
20-06-2014
UKÁZKA Z NOVÉHO ROMÁNU KARLA ŠTORKÁNA
Novinka "NEJSEM JEN PŘÍTELKYNĚ"
» více
03-06-2014
VIDEO ROZHOVOR
Pohled do zákulisí zpravodajských služeb s Jiřím Růžkem
» více
24-04-2014
EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR
o Babím létě Magdy Váňové
» více
01-04-2014
AUTOGRAMIÁDA EXŠÉFA BIS
Ve středu pokřtil exšéf BIS Jiří Růžek svoji knihu "V LABYRINTU ZPRAVODAJSKÝCH SLUŽEB". Během autogramiády byla knížka kompletně vyprodána!!!
» více
31-03-2014
PRÁVĚ VYCHÁZÍ NOVINKA MAGDY VÁŇOVÉ BABÍ LÉTO
Vy si můžete ukázku z této knihy přečíst zde!!!
» více
17-01-2014
RECENZNÍ ČLÁNEK V MF DNES
Zajímavý článek vyšel v příloze PRAHA MF DNES o právě vycházející knize Oty Ulče, ŠKVOREČTI. Více si můžete přečíst zde...
» více
09-01-2014
POMOZTE I VY NADAČNÍMU FONDU PINK BUBBLE !!!!!!!!
stažením aplikace interaktivní dětské knížky od Jiřího Žáčka "HÁDANKY A LUŠTĚNINY
» více
10-12-2013
AUTOGRAMIÁDA A KŘEST
nové dětské knížky ROZUMBRÁDKOVÉ A ZLATÝ POHÁR
» více
13-08-2013
JIŘÍ ŽÁČEK - VIDEO ROZHOVOR
Rádi bychom Vám blíže představili našeho autora poezie, prózy a dětských knížek Jiřího Žáčka:-)
» více
18-06-2013
VIDEO ROZHOVOR S OTOU ULČEM
o jeho posledních dvou knihách, které vyšly v našem nakladatelství.
» více
16-03-2011
ROZHOVOR S MAGDOU VÁŇOVOU
o její knížce ZAPOMEŇ NA MINULOST, která vyjde v našem nakladatelství 18. dubna. Román o lékaři, který se ocitl v neobvyklé životní situaci.
» více
17-10-2009
FINÁLE ANKETY KNIHA MÉHO SRDCE
Vaše srdce si získal SATURNIN!!!!!
» více
ÚDOLÍ NOČNÍCH PAPOUŠKŮ - ITIKANI
Stanislav Moc
Údolí nočních papoušků - Itikani
Váz., 272 str.
Cena: 270 Kč
1.1.2010

Dva románové příběhy Stanislava Moce se mohou odehrát kdekoli na světě, i když jsou nezaměnitelně zasazeny do prostředí australské divočiny, kde kupodivu žijí i Češi. Jde v nich o to, co určuje život každého člověka, od zázraku lásky a opravdového přátelství až po poznání, co smysl života ohrožuje a ničí. Údolí nočních papoušků je příběhem českých emigrantů, kteří si s jinými vyznavači volného života koupili velkou farmu uprostřed údolí s říčkou divoce rozvodněnou při každém období dešťů. K jejich smůle jsou zde zásoby vzácné vody i nerostných surovin a kamarádské soužití v osadě zničí touha po rychlém zbohatnutí. Neznámí spekulanti se chtějí zmocnit pozemků pro rozšíření nedaleké městské zástavby i přírodního bohatství. Vypravěč románu je z Prahy a říkají mu Sam. Jednou objeví pod hladinou říčky jeskyni a proplave přes ni do pustého údolí, kde žijí vzácní noční papoušci, údajně vyhynulí. Setká se tu s domorodým šamanem, a ten mu ukáže, jak se v období sucha dá najít voda, ale hned ho svým kouzlem zaváže, že o údolí nesmí nikomu říct. Lidé na farmě si k vzájemné podpoře a duchovnímu životu založili Bratrstvo kruhu, jehož největším problémem jsou peníze. Obyvatelé farmy se živí různě. Opravují auta, dojíždějí za prací do města, pořádají trhy, kde se dají koupit i drogy, a nyní chtějí vědět, kde jsou noční papoušci, protože by se dali výhodně prodávat za obrovské sumy. Sam jim své tajemství neprozradí a oni se ho pokusí zastrašit, zabít a nakonec obvinit z vraždy. Sam je zamilovaný do domorodé učitelky Marie a také s její pomocí odhalí podvodníky a jejich nekalé zájmy. Přesto se Samovi zdá, že štvanici unikl jen díky podivuhodnému kouzlu šamana, kterého poslechl a údolí nočních papoušků neprozradil. Druhý román Itikani začal vznikat při večerech u ohně s australskými domorodci, kdy se vyprávěly příběhy z mládí. U vody pod hvězdami Sedmi sester, kdy všichni zapomněli, že ve tmě sedí bílý muž, z jejich vyprávění a legend autor vystopoval pozoruhodný příběh Itikaniho. Lamara a Itikani jsou milenci na stejné úrovni jako Romeo a Julie nebo Tristan a Isolda, i když jsou z jiné kultury, ale jsou lidsky nádherní, jako chceme být i my, a jejich dobrodružství lásky, opředené magií a utvářené průnikem různých světů, rozvíjí naši vnímavost a porozumění úžasným věcem. Oba romány Stanislava Moce jsou velkým čtenářským zážitkem. Jeho vyprávění je působivé nejen dobrodružným dějem, ale hlavně tím, jak nám přibližuje osudy lidí na druhé straně zeměkoule, které jsou přesto tolik podobné těm našim.


UKÁZKA

Odpoledne bylo horké. Vzduch se doslova tetelil nad přijíždějícím zdvihákem. Vpředu na vidlici vezl zdvihák snad poslední paletu s mraženým masem. Řidič jel opatrně. Couval a nechtěl na hrbolaté cestě paletu převrhnout. Zmrzlé krabice jsou křehké a snadno se při pádu rozbijí. Posledně nám trvalo necelých deset minut, než jsme zdvihák jakžtakž naložili a rychle dovezli do mrazírny. Ale i tak začalo v tom horku maso pouštět krev. Rozbité krabice teď stály uvnitř hned vedle dveří. Jakmile, třeba jen trochu, něco rozmrzlo, muselo se to rychle prodat. Takový byl zákon zásobovacího skladiště. Zásobovali jsme masem a jinými produkty téměř celý Cairns, domorodé misie i dobytkářské stanice v okolí. Skladiště je rozlehlé a patří Státní správě pro zásobování, která se stará, aby byl všeho dostatek a aby se v tropických podmínkách neprodávalo zboží zkažené. I soukromé společnosti musí zásobovat své obchody přes naše skladiště. S masem je to tak, že dobytek se odtud vozí na jih k porážce a nám ho pak vracejí už rozporcovaný a zmrazený ve velkých kartonech převázaných drátem. Taková dělba práce, jako když Austrálie vyveze vlnu, za kterou si v Hongkongu koupí svetry, a pletařské závody jsou bez práce.
Dá rozum, že organizovat něco podobného není jednoduché, a tak je centrální skladiště plné hygieniků, úředníků i kontrolorů, kteří běhají sem a tam, razítkují zboží a nařizují jeho přemístění ze skladu do skladu. Já tomu říkám "systém hejbejte se škatule", ale nejvíce se hejbeme my, skladníci. I s mistrem a řidičem zdviháku je nás na to hejbání osm, ale nestěžujeme si. Aspoň ne na práci, více nám vadí neustálé přebíhání z mrazu do tepla. Bráníme se tomu všelijak. Já jsem oblečen na léto - ve slamáku a v kraťasech, a proto se zdržuji v zimě co nejméně, ale někteří skladníci to dělají naopak. Nosí dlouhé kalhoty s těžkou vestou a pokud možno tráví pracovní dobu v chladu. Řidič opatrně zacouval do veliké haly, elegantně otočil vozík a přišoupl paletu k místnosti s masem. Mistr otevřel dvojité dveře a dali jsme se do práce. Nestačili jsme složit ani polovinu a ozvala se siréna. Konec pracovní doby.
Mohli byste dělat přesčas? zeptal se mistr rychle.
S tímhle vám ještě pomůžu, ale pak musím jít, řekl Joe.
Já taky, oznámil jsem.
Tak kdo zůstane?
Jako vždycky jsme se rozdělili na dva tábory. Svobodní chtěli domů a ženatí peníze. Mistr se zachmuřil a vztekle si odplivl.
Dodělejte tu paletu, nařídil, a pak přijďte ke mně do kanceláře.
Obrátil se a odešel.
Byli jsme sehraná parta a rychle paletu složili. Joe, nejmohutnější z nás, pak přivřel dveře a mrkl. Rychle, zašeptal a nahlas dodal, tak ven, kluci!
Vrhli jsme se na rozbité kartony, každý popadl kus připraveného masa a ukryl ho, jak se dalo. Joe si strčil pod každou paži krájené řízky a zapnul vatovanou vestu až přes prsa. Byl rozložitý a celkem se to na něm ztrácelo. Malý Ital Bruno, který byl jen v tričku, bleskurychle zasunul za poklopec vepřové kotlety a obě ruce strčil do kapes. Sundal jsem klobouk a vložil do něj špalky svíčkové. Celá akce proběhla bleskurychle. Za deset vteřin jsme už kráčeli halou k východu. Mistrova kancelář je vedle vrat. Zvenku do ní pěkně praží slunce.
Boha! zaklel Bruno, to to studí, a ponořil ruce ještě hlouběji do kapes.
Cítil jsem, jak mi mrzne temeno hlavy, a modlil jsem se, aby nás mistr dlouho nezdržoval. Byl nevypočitatelný, nikdy jsem mu nerozuměl. Klidně odbyl úplnou tragédii mávnutím ruky, ale také dokázal kecat o strašné blbosti celou věčnost.
Tentokrát na nás už čekal. Vypadalo to na věčnost.
Seděl za stolem, kouřil a mračil se. Sotva jsme vstoupili, hned se do nás pustil.
Hergot, chlapi, takhle už to dál nejde! Kdykoli potřebuju, abyste udělali přesčas, tak nikdo nemůže. Já se asi pochčiju, zašeptal Bruno, ale mistr si to vyložil po svém.
No dobře, obrátil se, Jack s Derekem tady zůstávají, ale bude nám trvat dvě hodiny, než ten auťák vyložíme. Kdybyste tu zůstali i vy, máme to za půl hodiny hotový.
Dál jsem mistra neposlouchal. Zdálo se mi, že mám temeno úplně zmrzlé. Na čele se mi napnula kůže a cítil jsem, jak maso začalo pouštět vodu. Byl to hrozný pocit. Zvedl jsem bradu co nejvýše, kdyby náhodou, aby mi voda tekla po zátylku.
Co se na mne díváš tak spatra, řekl mistr, já to myslím dobře. Je nás osm a musíme si pomáhat, a né aby to všechno odnesli jedni a ti samí.
Porco Dio, otřásl se Bruno, já se pochčiju!
Nekoukej na mě tak blbě, pokračoval mistr, dej tu bradu dolů a řekni, co bys dělal ty na mým místě?
Bál jsem se pohnout. Po zátylku mi sjela první kapka studené vody, pak druhá.
No tak! nutil mě mistr.
Já, já... já se pochčiju, zaúpěl náhle Bruno nahlas. Boss, já jít toalete, vykřikl zoufale a vyběhl z kanceláře.
Co, co..., mumlal mistr, kristepane, on se vopravdu pochcal, ukázal na malou loužičku, kde stál před chvílí Bruno.
Joe se otřásl, myslím, že zimou. Má něco s ledvinama, řekl na vysvětlenou, už dva dny močí krev. Mistr se sklonil. Je to ňáký krvavý, přiznal. Že mi nic neřekl? Já zas tak hroznej nejsem, poslal bych ho k doktorovi.
Chtěl jít po šichtě, proto nemohl dělat přesčas, dodal jsem rychle.
Aha. No to mi měl říct, omlouval se mistr, bejval bych ho nezdržoval.
Já mu to vyřídím, stejně už musím jít, řekl Joe a otočil se.
Jako blesk jsem vklouzl před něj, aby mě kryl svým tělem, a vyšli jsme z místnosti. Když jsme přecházeli dvůr k vrátnici, Joe zachraptěl: Tak ti řeknu, že jsme dneska měli namále. Já jsem tak zmrzlej, že nemůžu ani dejchat.
Bál jsem se přikývnout.
Z práce jsem jel k budově městské rady pro Pavla. Pavel je účetní a pracuje na stavebním oddělení, takže má celkem přehled, kde se prodává laciný stavební materiál nebo pozemky. Byl to také on, kdo objevil Duhové údolí.
Duhové údolí se původně jmenovalo docela jinak a patřilo nějaké americké společnosti, která se tu pokoušela pěstovat rýži a zkrachovala. Prý na drahé pracovní síle, což je mělo napadnout hned, Austrálie není země kuliů. Před nimi vlastnil půdu nějaký Anglán, který zase zkrachoval s dobytkem, a teď jsme vlastnili pozemky my, občané Duhového údolí.
Jednou odpoledne se Pavel vrátil z úřadu a oznámil, že Land Department bude prodávat v dražbě nějaký pozemek u Mitchell's Rangers. V neděli odpoledne jsme s sebou vzali Jůžina a jeli se tam podívat. Jůžin jako obvykle, seděl na zadním sedadle mého starého holdena a popíjel.
Tak země se vám zachtělo, žbrblal, vy kluci proletářský, vy jste tady úplně zblbli! Na co ji chcete? Nic nechceme, jenom se jedeme podívat, odpověděl jsem, ale Jůžin pořád vedl svou.
Půda, to je věčná starost. Já to vím, páč můj táta ještě soukromničil. Měl zpachtovaný tři hektary a celej život se třás, že mu je někdo veme. Pořád mu chybělo na rentu, na daně, a to ještě blbec šetřil, aby ty tři hektary moh koupit.
A koupil je?
Koupil hovno! Nakonec je všechny, celou ves, nahnali do JZD a ten sedlák, co mu to patřilo, na nich dře snad ještě dneska. Jen my, bezzemci, jsme se vyvlíkli a odstěhovali do města. Tak se ze mě, prostýho burana, stal člověk, vy blbouni! Jůžin se spokojeně napil a dodal: Kdepak zem, zem jsou jenom starosti.
Farma na prodej byla asi dvacet mil za městem na úpatí Mitchell's Rangers, což je nízké skalnaté pohoří, které se rozlézá na západ do Ickermanovy pouště. Našli jsme ji hned. Byla dobře označena a šipky nás zavedly až k bývalé Angličanově rezidenci. Byla to poměrně rozlehlá budova s australskou koloniální verandou kolem dokola, ale dost zchátralá. Zchátralé bylo ovšem všechno. Nějaké ploty, bývalá zahrada s mangovníky i tank na vodu porostlý jedovatým břečťanem. To nám ale nevadilo. Stáli jsme v úžasu na verandě a pozorovali krajinu kolem. Po naší pravici, až kam oko dohlédlo, se táhlo majestátní Mitchellovo pohoří, u jeho úpatí se vinul potok, který končil ve dvou rozlehlých jezerech. Později jsme zjistili, že byla vybudována uměle, na rýži.
Ještě dál byl vidět zbytek deštného lesa s liánami a po naší levici se země svažovala do údolí, kde nešťastný Angličan zřejmě pásal dobytek. Pokácel zde všechny stromy a tím otevřel nádherný výhled východním směrem. Na místech, kde tropické deště odplavily svrchní půdu, prosakovala sytou zelení syrová země.
Byli jsme jako omámeni. Bylo po dešti a celým obzorem se táhla duha končící daleko v údolí u hor. I Jůžina ta krása vzala.
Kluci, řekl bujaře, tohle s vámi koupím, i kdybych měl přestat chlastat.
Jeli jsme se jenom podívat, zamumlal Pavel, dyk nemáme peníze.
Peníze, mávl Jůžin pohrdavě rukou, podívej se na tu zem! Jen to nech na mně, já se vyznám, já jsem z hospodářství!
Nad hlavou nám hašteřivě přeletělo hejno papoušků, druh duhových lorikeetů.
Bože, to je krása, řekl jsem, jak tomu budeme říkat?
Čemu?
Tak, tady tomu všemu.
Jak jinak než Duhové údolí, zasmál se Jůžin.
Když jsme se vraceli, zastavil jsem u každého stromu se šipkou k farmě a Jůžin ji strhl. Bylo nám jasný, že kdyby ji viděl nějaký blbec s rýží nebo s dobytkem, že nemáme šanci.
Největší problém byly peníze. Department chtěl za farmu dvacet tisíc a my víc jak tři dohromady nedali. Pak zapracoval Pavel. Dal do místních novin inzerát, že se hledají lidé se vztahem k přírodě k zakoupení farmy. Lidí se vztahem k přírodě byly spousty, ale většinou měli kytary, dlouhé vlasy a žádné peníze. Asi den jsme si vybírali a nakonec, vztah nevztah, zvítězila realita. Vzali jsme každého, kdo měl tisíc dolarů. Tak se utvořila Společnost Duhového údolí.
Každý z dvaceti podílníků si směl vykolíkovat 8 hektarů, kde chtěl, zbytek, asi 500 hektarů, patřil všem. Také Angličanův dům patřil všem. Začali jsme mu říkat Kaplička a scházeli jsme se zde každý měsíc k valným hromadám, kde se řešily společné problémy. Placení daní, vody a podobně. V poslední době jsme se ovšem scházeli před Kapličkou, protože do ní se nastěhoval Baba Ranujahne. Baba je indický mystik s vyholenou hlavou, v dlouhém hábitu. Přišel k nám, ani nevíme odkud, ale jak se říká, guru se objeví, je-li žák připraven. Jednoho dne prostě přišel a už zůstal. Učí nás józe, rozjímání a má zajímavé přednášky, ke kterým se scházíme skoro každou neděli.
Před správou jsem zastavil a naložil Pavla. Vlezl do auta svým tichým kočičím způsobem a udiveně na mě pohlédl.
Co se ti stalo, Same? Rval ses?
Ne, proč?
Seš celej od krve, vlasy máš úplně slepený.
Jo to, řekl jsem, to je od masa. Ukrad jsem kus svíčkový a prones to pod kloboukem.
Hmm, Pavel zabručel a ani se neusmál.
Co je? zeptal jsem se. Problémy v práci?
Nevím, pokrčil rameny, ještě nevím, ale starej Robertson mi říkal, že nás někdo udal. Že nás je dvacet a některý s dětma.
No co, to věděli od začátku, ne?
To jo, ale nevěděli, že budeme na farmě bydlet všichni.
No a?
Ty tomu nerozumíš, povolená je jenom Kaplička, ostatní stavby jsou nelegální.
Jaký stavby? Dyk většinou bydlíme v karavanech. Nějaká ta bouda z papírové lepenky...
Jak v něčem bydlíš permanentně, ať je to cokoliv, je to považováno za dwelling, a na dwelling musíš mít povolení, jinak ti můžou nařídit, abys ho zboural.
Nic bourat nebudu! Když dojde k nejhoršímu, odtáhnu karavan do města, a až se to uklidní, zase ho přivezu zpátky.
Ale co bude dělat Philip s Kristýnou, David, Věšák nebo třeba Jůžin s Evou?
To mě nenapadlo. Jůžin už skoro dostavěl třípokojový domek z papírové lepenky a položil základy na verandu. Tiše jsem hvízdl: Co chceš dělat?
Nic, zatím to nehoří. Poradím se ještě s Robertsonem, kdyby správa něco chystala, dá mi vědět. Čas máme, můžeme například zažádat o povolení na všechny budovy.
Dyk jsi říkal, že nám to nepovolej?
To ne, ale takový odmítnutí trvá někdy věčnost a za tu dobu se může leccos stát.
Jako?
Třeba se za tu dobu dostane parcelování pozemků až k nám, co já vím.
Hm, přikývl jsem, řekneme to ostatním?
Ne, zatím si to nech pro sebe, nemá cenu je plašit.
Ubral jsem plyn a odbočil z hlavní silnice na cestu k Duhovému údolí. Prašná cesta se pomalu zdvihala do kopce, ale holden táhl dobře. Jůžin byl mechanik, a když jsem potřeboval, vždycky mi auto seřídil.
Na vrcholku byla hranice, ale nikdo nevěděl přesně kde. Také to nikoho nezajímalo. Uhnul jsem doprava a sjel vyjetou stopou k úpatí rainforestu, kde byl náš karavan. Vlastně můj, Pavel měl osm hektarů kousek dál od lesa, ale bydleli jsme spolu, než si něco postaví. Zatím nám to vyhovovalo. Sjedu k Babovi s masem, řekl jsem, rozdělej zatím oheň!
Nemám hlad.
Nekecej a běž pro dřevo, odpověděl jsem přísně, za prvé jsem byl minule já, předminule taky já, a za druhý je pátek, večer přijde Jůžin s Evou.
Hmm, zabručel, nech nějaký maso tady, nebo to zase dáš všechno Babovi.
Sáhl jsem do klobouku a vytáhl igelitový pytlík. Maso bylo měkké a pytlík plný krvavé vody.
Vytáhl jsem menší špalek a podal mu ho.
Dej to do lednice! nařídil jsem. Pak jsem otočil vůz a vrátil se na vyježděnou stopu. Mohl jsem sice jet šikmo přes pláň, ale z poslední mokré sezony tam zbyly výmoly, kde déšť odplavil svrchní půdu. Kdysi se les táhl přes celou pláň, ale buď Američani, nebo ten Angličan všechno vykáceli a teď už místy nerostlo vůbec nic.
Kaplička byla tichá. Baba seděl na zápraží v pozici lotosu a měl zavřené oči. Nechtěl jsem ho rušit a chvíli jsem stál na místě a rozpačitě přešlapoval. Z pytlíku s masem co chvíli ukáplo, bylo mně dost nepříjemně. Zrovna když jsem se rozhodl, že proklouznu dovnitř a nechám maso v kuchyni, otevřel Baba oči. Chvíli hleděl nade mne, jako by nic nevnímal, ale pak mě jeho oči zachytily a pomalu se zaostřily. Byl to tvrdý pohled, ale nakonec se Baba usmál.
Vítám tě, bratře, přistup, vyzval mě.
Přinesl jsem ti dárek, odpověděl jsem.
Tisíceré díky. Dnes jste skládali maso, že?
Zrudl jsem jako krocan a nejraději bych s pytlíkem praštil.
Říkals mně..., ale nedal mi domluvit.
Bratře, kdo bohatým bere a chudým dává, nemá se zač stydět. Pán nebes tvůj čin nezatratí. Jak ti jde meditace?
Dobře, zakoktal jsem, cvičím skoro každý den.
Cvič každý den! řekl důrazně. Neopouštěj cestu sebepoznání, byla by to škoda. Už jsi viděl své srdce?
Ještě ne, přiznal jsem, ještě se na to nedokážu plně soustředit.
Přijď zítra ráno. Hodinu před východem slunce. Ukážu ti tvé srdce.
Přikývl jsem a podal mu maso. Baba zručně vymáčkl vodu z pytlíku na zem a podíval se na mne. Moc toho není.
Pytlík byl opravdu scvrklý. Nervózně jsem pokrčil rameny: Víc se mi do klobouku nevešlo... Ale hned mě napadlo, že jsem asi dal Pavlovi větší špalek.
Baba se usmál: Maso není pro mne, já jsem vegetarián... a ty maso také dnes nejez, chceš-li mít zítra úspěch. Nezapomeň, hodinu před východem slunce.
Zavrtěl jsem hlavou. Nezapomenu...
Same, klobouk máš malý, ale srdce máš velké... S těmi slovy mě Baba propustil.

Slovo autora o tomto příběhu.

Autorská poznámka
Itikani je i pro mne, vypravěče příběhu, neobvykle zajímavá kniha. Na její vznik měly vliv různé okolnosti a domorodá magie. Jistě, tou magií si nemohu být tak docela jist, ale faktem je, že jsem se jednou v noci probudil zcela zpocený a vykřikl: "Itikani!"
Probudil jsem tím výkřikem nejen manželku, ale i moje podvědomí a hned jsem věděl, že ten kluk, co se mi ve spánku zjevoval, se jmenuje Itikani. Že se tak jednou bude jmenovat celý román, mě nenapadlo, protože ten měl být teprve napsán...
Žili jsme tenkrát s mojí australskou ženou v tropickém koutu kimberleyské oblasti západní Austrálie, v místě zvaném Fitzroy Crossing. Bylo zvláštní tím, že v něm žilo převážně původní obyvatelstvo Austrálie, tedy domorodci, a jen asi deset procent nás bílých. Žena pracovala v nemocnici a já jsem měl dokonce zaměstnání dvě. Odpoledne jsem uklízel v místní měšťance jako profesionální uklízeč, zatímco ráno jsem dělal učitele. Ne však v té samé škole pro děti, ale v Karajilli ve škole pro dospělé domorodce. Tři a půl roku jsem tam učil staré domorodce číst a psát anglicky a počítat. Po třech a půl letech moji žáci uměli jen o málo více, než když jsem k nim přišel, ale já jsem mluvil slibně kreolsky, částečně jazykem walmajarri, ba svedl jsem i pár slov v lokálním jazyce Bunubů (ty jsem neučil) a Gunyiundů.
Za tu dobu jsem se se svými žáky tak sžil, že během času jsem nebyl učitel, ale spíše společník a druh, na kterého se mohli spolehnout a za kým chodili pro radu nebo pomoc. Mnohokrát jsme všichni jeli mým terénním vozidlem na ryby, sbírat yamy nebo přímo kempovat a mnohokrát jsem pronajal autobus a vzal je na víkend do Broome, kde prodávali své obrazy, které malovali v mé škole.
Měl jsem to privilegium a štěstí, že jsem zažil lidi, kteří do své dospělosti neviděli bílého muže. Já jsem samozřejmě věděl, že to je unikátní příležitost, jaká se každému nenaskytne, a tak jsem začal sepisovat krátké povídky našich příhod a ty povídky jsem léta posílal do kanadského exilového časopisu Nový domov, kterému tenkrát vévodila redaktorka Věra Rollerová. Ta mne však do časopisu nepřitáhla. Pravým "viníkem" byl Josef Škvorecký. Poslal jsem mu jednu povídku a on mi odepsal, že to je dobré a přesně to, co by Nový domov potřeboval, a vyzval mě, abych jim přispíval. To se nedalo odmítnout, a tak od té doby jsem do ND posílal každých čtrnáct dní jednu povídku a dělám to dodnes, i když už ne tak často. Zpočátku jsem psal víc humorně, ale později jsem začal nastiňovat i to, čím moji žáci žili a co, to jsem věděl s jistotou, s nimi odejde, až odejdou i oni.
Čím žili? Žili dobou kamennou, i když v moderním světě. Byl v nich neuvěřitelný řád a zkušenosti tisíciletí. Nejen v životě jako takovém a v přežívání, ale hlavně vnitřně. Zákon (The Law) byl pro ně skutečným pravidlem, kterému se nevyhýbá a který se ctí. Jejich vnitřní život však ovládal nejen Zákon, ale i magie. Ti lidé žili magií.
Zpočátku jsem toto spojení bral svým evropským "nadhledem" a přesvědčením, že se jedná o pověry. Časem jsem věděl, že se sice jedná skutečně o pověry, ale smíchané s průniky do světa, který oni nazývali dobou Snění (The Dreamtime) a já, nemaje jiná vysvětlení, paralelním světem kvantových možností.
Za mého působení se ve Fitzroy lidé uřkli, poeticky se tomu říkalo "zpívání". Někomu šaman "zazpíval" a ten člověk začal umírat. A bylo i pár bílých, kteří na "zazpívání" doplatili. Byla mezi nimi jedna zdravotní sestra z nemocnice, kde pracovala moje žena. Domorodci ji varovali, aby nechodila zkratkou, že chodí přes posvátnou zem. Smála se té pověře a skončila v blázinci. Pak už jsme si dávali pozor i my bílí a brali varování vážně. Všechno, co jsem s nimi zažil, bylo jen doznívání doby, kdy moji žáci byli mladí. Ženy už se netrestaly tím, že se jim kamenným pazourkem, ostrým jako břitva, uřízly stydké pysky, prsa a zahrabaly se do termitího mraveniště k vykrvácení, jak o tom psával Xavier Herbert. Pořád se ovšem trestalo bitím nebo přeříznutím stehenního svalu lopatovým oštěpem (shovel spear), zanecháním v buši s coolamonem vody, aby smrt hladem nebyla tak strašná. Každý rok, co jsem ve Fitzroy žil (pět let), vynesla řeka v záplavách někoho utopeného a celá komunita se jen mohla dohadovat, zda šlo o náhodu, trest nebo zaříkání. Dobře jsem vycházel s Kuraba Katu, mocným šamanem kmene Walmajarri, který ale sám nebyl Walmajarri, nýbrž pocházel ze zaniklého kmene Jawylyň. Kuraba byl skutečně mocný muž, takový papež. Co řekl, to byl zákon, ale také to byl čestný muž. Jelikož jsem s ním dobře vycházel a získal si jeho důvěru, moji žáci (k nimž patřil také Kuraba Katu) mě ctili a více jsem se dozvěděl.
Kurabova manželka Móna Čuguna, krásná ženská i v jejích letech, mně jednou vyprávěla příběh, jak přišla do Fitzroy Crossing. Byla mladá, hodně mladá, ale už žena a v životě neviděla bílého muže, jen o něm slyšela. Přitom mě začala hladit po paži a říkat: "Víš, já jsem si ani neuměla představit bílou kůži," a pak mi vysvětlila, že ten rok bylo neobvyklé sucho. Strašné sucho a všichni měli hlad a z vyprávění svých příbuzných, kteří už pro bílého muže pracovali, věděli, že za práci jim dá najíst tolik masa, kolik snědí. Celý kmen tenkrát zaházel všechno aboridžinské "nářadí" a týdny pochodoval do Fitzroy Crossing pracovat pro bílého muže. Já jsem pak tam, odkud přišli, objevil jednu kamennou sekeru a palici nulla-nulla, které mám dodnes. Když jsem tohle vyprávěl bílým aktivistkám, všechno politicky korektní učitelky, obořily se na mne, že stejně vše zavinil bílý muž, protože jeho pasoucí se krávy snědly trávu klokanům... Jenže já jsem Móně věřil víc, bylo sucho.
Neměl jsem ovšem iluze, že by snad první bílí přistěhovalci domorodce nevyužívali, koneckonců jim zabrali půdu. Jednou jsem chtěl napsat se svými žáky dopis na ministerstvo (chtěli jim snížit učebné ze sto dvaceti dolarů za čtrnáct dní na šedesát), jak v mládí dřeli na bílého muže zadarmo a teď, když jsou staří... prostě jsem si to česky vychcaně sumíroval v hlavě, aby to mělo ten pravý emociální dopad, když tu mě Kuraba Katu přerušil: "To já nemůžu podepsat!"
"Jak to?" divil jsem se.
"Já jsem zaplaceno dostal!"
"Kolik?"
"One pound!"
"Phe!" odfrkl jsem, "jedna libra! To nic není a na měsíc? To byla krádež!"
"Ne, ne! Také jsem dostal oblečení, maso, tabák a mouku pro celou rodinu. Ne, já jsem zaplaceno dostal. Já nic nepodepíšu."
A tak jsme žádný dopis nikam neposlali a učebné jim bylo sníženo na šedesát dolarů. To ovšem k penzi, kterou měli stejnou jako každý penzista...
Podobných vyprávění o všem možném jsem zažil stovky. Ženy byly sdílnější, ale vzalo to léta, než začaly jednomu důvěřovat. Mužům rozvazoval jazyk alkohol. Stačilo, abych se v pozdních hodinách nachomýtl u hospody Crossing Inn a vždy tam seděl někdo z mých žáků a chtěl, abych ho odvezl domů. Nedělal jsem to často, protože z hospody to bylo k jejich "domů" 15 kilometrů, ale na druhou stranu jsem se dozvěděl hodně o rituálech či komu bylo zazpíváno a proč.
Nejvíce jsem však miloval, když jsme někde kempovali a večer u ohně se vyprávěly příběhy z mládí. Tam, u vody a pod hvězdami Sedmi sester, kdy všichni zapomněli, že ve tmě sedí také bílý muž, tam jsem v těch příbězích a legendách vystopoval život milenců Itikaniho a Lamary.
Musím přiznat, že jsem jejich příběh poskládal z útržků a domněnek. Přece jen mi jazykově nebylo všechno jasné a ptát jsem se nemohl. Koneckonců Itikaniho jméno jsem si vysnil a těch probuzení ze snů bylo více. Navštívil jsem svět paralelních kvantových možností? To nevím jistě, ale když jsem se konečně pustil do psaní, po letech, co jsme Fitzroy opustili, tak jsem ho psal jak v transu. Občas jsem paralelnímu světu ve své hlavě nestačil. Proto jsem ze svých zkušeností udělal román. Nemohu přesně vědět, co je pravda a co je sen. Z Walmajarri jsem udělal Yamajarri, ale jejich jazyk zachoval. Jen občas, když jsem si nemohl na walmajarrijské slovo vzpomenout (přece jen jsem už walmajarrijsky po deseti letech dost zapomněl), jsem použil slovo jiné.
Chtěl bych laskavého čtenáře ujistit, že Lamara a Itikani jsou milenci na stejné úrovni jako Romeo a Julie nebo Tristan a Isolda, i když jsou jiní. Jsou z jiné kultury, ale lidsky nádherní a naši.
Stanislav Moc
Copyright © 2008 - 2012 Šulc-Švarc, s.r.o.
Oldřichova 52, 128 00 Praha 2  |  Email: sulcaspol@volny.cz  |  Tel.: +420 234 090 055 | Fax: +420 234 090 082