Nový román Ludmily Vaňkové Zapomenutý král zachycuje pozoruhodnou dobu první poloviny 13. století, kdy se zdánlivě nic převratného neudálo, ale o to zajímavější jsou příběhy tehdejších lidí. Český král Václav I. se v historických kronikách neobjevuje často, i když byl nejvlivnější vladař v severní části římské říše a během své dlouhé vlády uchránil zemi od válečných pohrom i v době mongolského vpádu do Evropy. Václav I. byl král rytířů, milovník, lovu, hostin a trubadúrů, jako obratný panovník nepoužíval hrubou sílu, a přestože byl jednooký, v bitvách vítězil. Jak přišel ke svému zranění se dočtete v následující ukázce z románu.

UKÁZKA

Návštěva markrabího v Praze byla nijaká. Přijel zrovna do zmatku, který při narození dítěte propuká i v královské domácnosti. Matka ho přijala s láskou jako vždycky, ale dobře viděl, že myšlenkami je víc u vnuka, který se právě dral do života. Sotva se stačili políbit, když s tou šťastnou zprávou přiběhl Kunhutin komorník. Syn. Už druhý.
Konstancie se neklidně ohlédla po dveřích a Přemysl pochopil, že se její pozornost už obrací jinam. „Neboj se, nezdržím tě,“ řekl a vynasnažil se, aby to nezaznělo popuzeně. „Potřebuju s Václavem mluvit okamžitě a ty se určitě chceš těšit spíš s tím mrnětem než se mnou. Kdepak bratříčka najdu? Na lovu v létě! Spíš ujel přede mnou. Mohl si najít lepší záminku. Třeba stavbu hradu, který se chystal založit u loveckého dvorce v lesích u řeky Mže. Už s tím prý začali.“
„Ano, hrad,“ pípla roztržitě. „Mluvil o lovu, ale kdoví. Ve dvorci ho najdeš určitě. Nezlob se. Až se tobě narodí synáček, budu se radovat i nad ním. Možná víc, vždyť bude první.“
„To se načekáš,“ utrousil kysele. „Markéta si ještě hraje s panenkami. A určitě je má raději než mě. Ne, já si nestěžuju. Počkám rád. Ani pro mě není lákavé takové hubené ukňourané dítě, co ani neumí pořádně promluvit. Ženských je na světě i bez ní dost.“
„Přemysle!“ okřikla ho. „Jednou ji budeš milovat, je roztomilá a dítě vyroste, dřív než se naděješ.“
„Říkám snad něco jiného? Se mnou se nezdržuj. Ne, neurazil jsem se, ale pospíchám. Vezu Václavovi dárek, který ho možná potěší.“
„Jaký dárek?“ znepokojila se.
„Cestou jsem ulovil zvláštní zvíře. Zaběhlo z Uherska až skoro k Vídni. Nikdy jsem nic podobného neviděl. To Václava snad zaujme natolik, že mě snese. Nezlob se. Pozdravuj Kunhutu i to mrně.“
„Nechceš se na něj aspoň podívat?“
„Na koho? Mě nemluvňata nezajímají.“ A byl pryč.
Konstancie se za ním dívala s obavami. Chlapci moji! Rodina se mi nějak vymkla z ruky. To se mi za Přemyslova života nestalo. Jak mám vládnout za někoho, komu už nedokážu rozumět? Kunhuta si bude muset zvyknout, že má i jiné povinnosti než děti a lásku k nim. Babička. To je to, co se teď ke mně hodí. S vnoučaty si ještě rozumím.
Zašla ke Kunhutě. Chlapeček byl cvalík. Zamžoural na ni jedním okem jako na pozdrav a okamžitě zase usnul.
„Někdo tady byl,“ řekla Kunhuta slabě. „Václav?“
„Ne. Přemysl.“ Konstancie si k ní přisedla. „Trápí tě to?“
„Proč? Jsem už zvyklá. Jen je mi někdy líto, že pro něj nejsem žena, jaká jsi ty byla pro otce.“
„Je to ve tvé moci,“ podotkla Konstancie jemně. „Nechtěj, abych to všechno znovu opakovala.“
„Nechci se přetvařovat. A pak, vůbec nevím, jestli by mě chtěl právě takovou. Myslím, že spolu jsme šťastní, tak jak jsme. Změna by mohla být i nebezpečná.“ Po pěti dnech se Václav pořád neobjevoval. Konstancie se rozhněvala. Kde vězí? Přece mu to už někdo stačil říct, i kdyby ho uražený bratr nevyhledal.
Úzkostlivě sledovala Kunhutu. Od prvního dne, kdy měla slzy na krajíčku, se zdálo, že jí Václavova nepřítomnost nevadí. Doopravdy ne?
Kunhuta se na starostlivou otázku rozesmála. „Mám přece maličkého Přemysla.“
Určitě ji stačil zaměstnat. Na to, že se zrovna narodil, měl stále neuvěřitelnou chuť k jídlu. Pil přisátý k matčinu prsu k neodtržení a hltal tak zběsile, až se zakuckával.
Konstancie při tom pohledu občas propadala melancholii. „A kojíš ho. Ano,“ povzdechla si. „Možná ti závidím. Je to krásný pocit. Já jsem Václava kojila jen krátce. Taktak jsme našli kojnou včas, aby mi neumřel. Byl slaboučké dítě. A můj v té době jediný syn.“ Krátce se zasmála. „Vidíš. Hned po něm se narodili dva jeho bratři. A ještě po nich dvojčátka. Všechny jsem odkojila. Jen Václava ne.“
„Určitě mu to nikdy nevadilo. Vždyť se na to ani nepamatuje.“
„To nemůžeš vědět. Třeba proto se mi odcizil.“
„Tobě? A Václav?“ Kunhuta odložila nasycené dítě do kolébky. „Miluje tě,“ řekla s přesvědčením. „Nejvíc na světě. Víc než tebe možná jen Anežku.“
„Přece snad tebe, ne?“
Kunhuta s úsměvem zavrtěla hlavou. „Jsem ráda, že se všichni máme rádi. A nenapadá mě počítat, kdo koho víc. Václav je skvělý syn, bratr, manžel a někdy i otec. Vladíčka přímo zbožňuje.“
„Boženku přece taky.“
„Ano, ale jinak. Možná je to tím, že pro muže je důležitý syn. A teď má i druhého. Určitě je na něj zvědavý.“
„Tak proč se nevrací?“
Vyrušení přišlo náhle a zprvu to vypadalo, že je radostné. „Král se vrací. U brány viděli pana Ojíře.“
Konstancie vyskočila. „Půjdu k němu. Počkáme na tebe dole v síni, ty ještě moc neběhej.“
Václavův oblíbený panošík, kterého často půjčoval k službě Konstancii, přeskakoval schody, aby byl u dveří včas a mohl je své paní přidržet. Královna se na něj usmála. Měla ho ráda i proto, že často býval nositelem dobrých zpráv.
Ale ta dnešní mezi ně nepatřila. Konstancie zbledla při pohledu na rozrušeného Ojíře. „Co se stalo?“ zeptala se zděšeně. „Něco Přemyslovi? Nedojel v pořádku?“ „Ano, markrabí ano.“
„Setkal se s králem?“
„Jistě.“ Ojíř naprázdno polkl a konečně se odhodlal prozradit vlastní důvod svého příjezdu. „Vyměnili spolu jen několik slov. Král žije, ale… To nejhorší už nehrozí,“ dodal rychle.
Pod Konstancií se podlomila kolena. Rychle usedla a přemohla náhlou nevolnost. „Co nejhoršího?“ zeptala se třesoucím se hlasem. „Mluv prosím jasněji.“ „Chystal se dorazit divočáka. Když při seskoku z koně tasil tesák, šlehla ho do oka větévka. Ztratil rovnováhu a padl na ostří. Tři dny zápasil se smrtí.“
Konstancie ho rychlým pohybem umlčela a přikázala panoši: „Jdi za královnou, ať sem teď nechodí za žádnou cenu. O králi ani slovo. Spěchej.“ Když mladík zmizel, obrátila tázavý pohled znovu k Ojířovi.
„Nechtěl podávat zprávu do Prahy, dokud neskončí jeho boj o život. Ať už dobře anebo zle. Měl starost hlavně o rodinu. O synka. Svou choť. O sestru i o tebe. Včera lékař konečně potvrdil, že bude žít. Hned ráno mě za tebou vypravil.“
„Za mnou? Ne za Kunhutou?“
„Nechtěl ji znepokojovat tak brzy po porodu. To mu markrabí ještě stačil říct, že se mu narodil druhý syn.“
Konstancie potlačila slzy. Dlouhý pobyt na královském trůnu ji naučil nedávat najevo dojetí v nepravý čas. „Neměl nikam jezdit,“ řekla. „Honitba v létě! Kdo to jakživ slyšel. Všichni jsme mu to rozmlouvali. Myslím, že i ty.“
„Ano, já také. Ale znáš krále, Výsosti. Byl krajně znepokojený a potřeboval si všechno v klidu promyslet. Je to neštěstí.“
„Ale bohudíky aspoň se šťastným koncem.“
„To bych si netroufal tvrdit tak docela.“
Konstancie zpozorněla. „Jak to, že ne? Prve jsi říkal, že jeho život není v ohrožení!“
„To ano. Život ne, ale přišel o oko. Na jedné straně už zůstane slepý.“ Konstancie hluše vzlykla, ale ovládla se. „Markrabí je s ním?“
„Ne, odjel na Moravu. Ty svoje syny znáš. Král s ním nemluvil zrovna přívětivě, markrabí odjel v nevůli. Jinak jistě bylo spíš na něm, aby ti tu zprávu přinesl. Když teď dovolíš, vrátím se ihned zpátky. Král si mě přeje mít u sebe.“ Být u něho! Konstancie sice mohla odjet za synem, ale nechtěla bez Kunhuty. A s ní? Když se maličký právě narodil?
Také předobře věděla, že syn by ji u svého lože špatně snášel. Nesnášel slzy ani soucit, a i kdyby se ovládala sebelíp, lítost nad jeho osudem by neutajila. Přemohla tedy znepokojení matky a raději posílala posla za poslem. Tak často, že první se obvykle vracel později, než odjel druhý.
Václav byl mladý, silný a zdravý a zotavil se dřív, než čekali. Konstancie právě vypravovala dalšího posla, když se objevil ten předchozí a udýchaně stačil říct jen jedno slovo.
„Král.“
Byl přepadlý. Ale bledost ještě nezvítězila nad barvou, kterou v jeho tváři zanechalo letní slunce. Přesto černá páska, která mu zakrývala prázdný důlek, byla to první, co udeřilo do očí. Konstancie jen mlčky vzlykla a beze slova ho objala. Strpěl to, ale bylo znát, že nerad.
„Muž musí i tohle snést,“ řekl suše a jemně ji odsunul, když objetí trvalo déle, než byl matčin zvyk. „Leckdo už přišel o oko. Na turnaji, v boji, já tedy při lovu. Zavinil jsem si to sám, není proč litovat mě. A neříkej, že si mám na druhé oko dát lepší pozor. Vím to.“ Přitáhl k sobě Kunhutu, aniž se podíval do kolébky, políbil ji na tvář a po krátkém zaváhání i na ústa. „Jsi anděl, lásko,“ řekl pak s křivým úsměvem. „Ani jako ošklivce mě neodstrčíš.“
„Nejsi ošklivec!“ zaprotestovala. „Pro mě ne, i kdybys doopravdy byl.“ Konstancie zpovzdáli sledovala manželskou idylu a sevřela rty. Prve už měla na jazyku výčitku. Přece se všichni snažili ho zadržet doma. Kdyby poslechl, měl by teď obě oči místo jednoho. Výtku potlačila. Nebyla na ni vhodná chvíle. Ale tu druhou už ne. „Máš přece syna,“ připomněla mu přísně. „Ani se na něj nepodíváš?“ Václav se nadechl a chvíli mlčel. „Je na té straně, kde jsem slepý,“ řekl pak nevrle. „Nedělej si s tím starosti. Však ho ještě uvidím.“