V nové knize Magdy Váňové lidé otevírají svá nejhlubší tajemství, kterým dramatičnost i nádech humoru vtiskly neotřelý půvab. Jako ze šňůry perel vybíráme jednu epizodu z titulní novely, kterou začíná prchavá hra na lásku s krásnou, ale povrchní Laurou, jež připravila stárnoucího klavíristu Weniga málem o život.

UKÁZKA

Kolonáda byla už z poloviny zaplněná. Lidé posedávali na židlích vyplétaných proutím, muži povětšinou zívali, ženy si mezi sebou šeptem sdělovaly poslední novinky týkající se módy a nových receptů, tlachaly o dětech a hlouposti svých partnerů.
Franc Wenig jediným pohledem odhalil nejbližší volnou židli stojící opodál a pohodlně se na ni usadil. Těšil se na hodinové skřehotání špatně naladěných hudebních nástrojů, které mu bude rvát ušní bubínky, ale znovu ho přesvědčí o jeho talentu, který kvůli Emmě nechal ležet ladem. Nebyla to jen její vina, jak upřímně přiznal mladému Dieterovi. Sice mu podrývala sebevědomí, kde jen mohla, ale kdyby chtěl skutečně v koncertování pokračovat, stěží by se nechal psychicky tak zdeptat, aby s hrou na klavír definitivně skončil. Konec jeho kariéry zapříčinila i lenost a pohodlnost, trvalé finanční zabezpečení a nechuť na sobě stále pracovat.
Byl kdysi slavný klavírista a to je vše. Občas si sice namlouval, že by stačilo jen trochu snahy a cvičení a dostal by se znovu na výsluní, ale v hloubi duše věděl, že na něco podobného je už starý, pódia ovládli mladí dravci přetékající ambiciózností, které se jemu už nedostávalo. Měl rád své pohodlí, neměnnou pravidelnost svého života, dobré jídlo, kvalitní pití, klasickou literaturu a svůj pohodlný dům na kraji Vídně. Jaký by mělo smysl tohle všechno vyměnit za frenetický potlesk posluchačů? Vždyť i na ten si člověk zvykne a začne mu být lhostejný.
Ve stromech na kolonádě zašuměl slabý závan větru. Wenig v něm ucítil pach jezera a tenhle jemný závan, kterého si lidé sotva všimli, v něm probudil vzpomínky na dědečka, vynikajícího parfuméra s geniálním nosem, který položil základy k jejich rodinnému jmění. Otec už jeho schopnosti postrádal, ale čilý obchodnický duch zajistil Francovi pohodlný život až do smrti. Oběma vzdal díky a upřímně zalitoval, že dědečka nikdy nepoznal. Musel to být nevšední člověk, tím si byl jistý.
Slabý vítr se opět opřel o koruny stromů a Wenig ucítil v ovzduší typickou vůni blížícího se deště. Pohlédl na oblohu, ale jen nad jezerem se kupilo pár bílých mraků, jinak byla čistě azurově modrá jako téměř každý den na začátku září. Stiskl pevně rukojeť deštníku, který si s sebou vzal k velkému údivu paní Hermannové. Pocítil uspokojení, že ho tušení nezklamalo. Bude štěstí, jestli se déšť nespustí dřív, než koncert skončí.
Hudebníci ladili nástroje a Wenig se s lenivou zvědavostí rozhlížel kolem sebe. Dřív tu dívku ucítil, než ji uviděl. Nenápadně se otočil. Míjela jeho židli ve společnosti starší ženy, držely se v podpaží, starší žena k dívce něco poznamenala a ta se dětsky zachichotala. Wenig nebyl na vůně odborník, ale cítil jakési abstraktní květinové aroma a náhle mu svitlo, že přesně takhle voní mládí. Po dlouhé době pocítil silné vzrušení, proběhlo mu tělem jako elektrický výboj. Bylo to jako malý zázrak.
Dívka měla na sobě jednoduché bílé šaty těsně nad kolena, v pase jemně nabrané, na štíhlých dozlatova opálených pažích se jí těsně nad lokty blýskaly dva zlaté náramky a zlatě se leskly i její střevíčky na nízkém podpatku. Bledě plavé vlasy měla stažené z čela a volně jí splývaly na záda. Ve tváři nebyla klasicky krásná, ale vyzařovalo z ní nedefinovatelné fluidum, které přitahovalo pohledy mužů. Možná to byla ženská smyslnost a vyzývavost spojená se zbytky holčičí koketerie. Poslouchala jedním uchem starší ženu, podle podoby zřejmě svoji matku, a střílela fialkově modrýma očima v snědé tváři na všechny strany. Občas našpulila ústa s koutky protaženými dolů jako luk a z celé její bytosti vyzařovala sebedůvěra a jistota vlastní ceny.
Matčina krása byla už poněkud povadlá, chyběl jí dceřin temperament a chuť do života, i krok měla těžší a ramena nepatrně nachýlená. Obyčejná žena ve středních letech. Její stárnutí nemohl zachránit ani elegantní světle šedý letní kostýmek doplněný slamákem s širokou krempou, za jehož stuhou se krčila kytička konvalinek.
Obě ženy minuly Weniga bez povšimnutí. Matka se pátravě rozhlédla, jako by v davu někoho hledala, a záhy se obě vydaly k obstarožní dvojici, kterou Wenig viděl poprvé. Jen co si k ní přisedly, ozvaly se první tóny kočičího koncertu.
Wenig tentokrát skřehotání orchestru nevnímal, nemohl od dívky odtrhnout oči. Přemítal, jak se takové mladé děvče musí v tomhle malém lázeňském městečku v pozdním létě nudit. Jejích vrstevníků tu bylo pomálu, musela tedy vzít zavděk společností stárnoucích dam a pánů, ale přesto z ní sálala dychtivost a jakási zvláštní víra, že i v takové díře může potkat nějaké dobrodružství.
Nový poryv větru byl tentokrát mnohem silnější než předchozí. S vůní jezera k němu přivál i vůni dívky a Wenig cítil, jak mu jitří smysly a probouzí v něm dávno spící touhy. Mraky nad jezerem rychle tmavly. Hudebníci dál skřípali na své nástroje, ale mezi posluchači zavládl lehký nepokoj. Jejich tváře se stále častěji obracely směrem k nebi, šoupali židlemi a několik z nich se nenápadně zvedlo a opustilo svá místa.
Wenig se rozhodl setrvat, dokud zůstane i dívka. Vypadala, že soustředěně naslouchá a nepatřičný ruch kolem sebe nevnímá. Vtom se k ní naklonila její matka a něco jí pošeptala. Dívka zavrtěla hlavou, pohodila dlouhými vlasy, zběžně pohlédla na oblohu a znovu se zaposlouchala do hudby.
Déšť se spustil tak nenadále, že zbylí posluchači podlehli panice. Muzikanti spěšně sbalili své nástroje a zmizeli v přístřešku za pódiem, ale to už se déšť změnil v nepřetržitý liják a provazce vody nemilosrdně bičovaly zemi. Vítr občas zaskučel jako lítá fena a kdesi o sebe hlasitě třískly okenice. Ženy kvičely, tiskly se ke svým mužům a v tom zmatku Wenig na okamžik ztratil dívku z očí. Už s prvními kapkami otevřel starodávný velký deštník, kterému dával přednost před rozkládacími titěrnými hračičkami, a pátral po dívce. Konečně ji zahlédl. Její matka někam zmizela, ale ona stála uprostřed lijáku, nad hlavou si držela obrácenou židli a hlasitě se smála.
Kouzelný exemplář, chvátal k ní Wenig se svým parapletem. „Můžu vám nabídnout azyl, slečno?“ vypravil ze staženého hrdla. Hlas mu podivně zapískal, jako by byl mutující žáček a ne stárnoucí muž. Hrom nad jejich hlavami jeho otázku zcela pohltil. Dívka však jeho vyzvání pochopila, mrskla s židlí o zem a vklouzla k němu pod deštník. Celá se chvěla a byla promočená na kůži.
„Pojďme pokud možno co nejrychleji k mé bytné, kde se ohřejete,“ vykročil odvážně do hustého deště. Nerad chodil rychle, rychlá chůze ho nutila dělat krátké krůčky a věděl, že pak vypadá směšně, ale dívka po jeho boku drkotala zuby, a tak mu nezbylo nic jiného než legračně cupitat vedle ní, aby jí stačil.
Až k domu paní Hermannové nepromluvili slovo. Stůl, u kterého obědval, byl schovaný v altánku i s lehátkem, a jak se blížili stále víc k domu, Wenig postřehl nepatrné zachvění záclonky v jídelně. Paní Hermannová ho starostlivě vyhlížela. Jakmile se s dívkou dostal pod stříšku u vstupních dveří a několika prudkými pohyby mokrý deštník oklepal, vystrčila bytná hlavu z chodby a oba bez dlouhých řečí vtáhla dovnitř. Pozorovala je už pár minut, jak se blíží, a marně si lámala hlavu, kdo se to skrývá pod Wenigovým úsměvným starodávným deštníkem. Podle chůze i oblečení to musela být mladá dívka, ale v září se tu už mnoho mladých nezdržovalo.
Dívka se na chodbě otřásla jako pudlík a zářivě se na paní Hermannovou usmála. „Trochu jsme zmokli,“ řekla omluvně s pohledem na ošklivé mokré šlápoty, které po sobě zanechala.
„Franc Wenig,“ představil se jí Wenig a podal jí mokrou štíhlou ruku s dlouhými prsty.
„Laura Krausová,“ stiskla mu na tak křehkou dívku nezvykle pevně podávanou dlaň. Ani zplihlé vlasy a nevzhledně visící šaty jí nic neubraly z jejího půvabu. A Wenigův nos zaznamenal, že voní stále stejně, křehkou abstraktní vůní mládí, nad kterou by jeho dědeček dozajista zaplesal. On ji jen vdechoval plnými doušky a horlivě se staral o dívčino pohodlí.
„Uvařte nám konvici horkého čaje,“ požádal paní Hermannovou. „A snad byste taky měla zatopit v krbu. Slečna Krausová se potřebuje co nejrychleji zahřát, nebo se nachladí.“
Nic by si paní Hermannová nepřála víc. Od těchhle dnešních děvčat člověk nemohl očekávat nic dobrého. Většina z nich jsou sobecká a vypočítavá stvoření, starající se jen o svoje potěšení. Kvůli Wenigovi však chuť ponechat dívku napospas jejímu osudu potlačila. Pátrala v paměti, kam ji zařadit, a starostlivě okukovala Weniga, jak z jeho ucouraných kalhot stékají na dlaždice stružky vody. Jestli rychle něco nepodnikne, bude to on, kdo se nachladí jako první. I když to by nebylo zas tak marné. Mohla bych mu předvést, jak vzorně se umím starat o nemocného, a on by možná konečně pochopil, že jsem pro něho ta pravá. Můj nebožtík manžel si mě začal považovat, teprve až se bez mé pomoci nemohl obejít. Ale to už bylo příliš pozdě.
„Než bych rozdělala oheň v krbu, trvalo by to nejméně půl hodiny,“ namítla. „Zapnu v salonu elektrická kamínka. A vy se rychle jděte do svého pokoje osušit a převléknout,“ vybídla Weniga. „Se slečnou si už nějak poradím.“ Vtom se jí rozbřesklo. Že jsem na to nepřišla dřív, divila se. Krausovi — to jsou přece ti Češi, kteří se ubytovali u Rossových. Jejich dům nenabízí zdaleka takové pohodlí jako ten můj. Pokud se nemýlím, Kraus je nějaký obchodník z Prahy a jeho manželka mu s obchodem pomáhá. Tak tohle je jejich dcera. Pěkné děvče, až moc pěkné na to, aby se ochomýtala kolem takového starého kozla, jako je Wenig.
„Pojďte se mnou, děvenko,“ požádala Lauru. „Zavedu vás do koupelny a půjčím vám nějaké své šaty. Musíte se převléknout. Zavolám taky k Rossovým, že jste u mě. Vaši rodiče pro vás určitě přijedou a přivezou vám suché oblečení.“
„Není třeba spěchat,“ následovala ji dívka. „Moji rodiče vědí, že se o sebe umím postarat. Trochu se ohřeju, vypiju šálek čaje, počkám, až se ta čina venku přežene, a vrátím se sama.“
„To nepřipadá v úvahu,“ rezolutně zavrhla takový nesmyslný nápad. Chtěla mít tu holku co nejdřív z domu. Ani za mák se jí nezamlouvalo, že na ní Wenig mohl nechat oči. Ale byla zimou celá promodralá a nechat ji v mokrých šatech by bylo holé šílenství. Paní Hermannová měla na prvním místě starost o sebe a tím pádem i o svou dobrou pověst. Hrubě by se jí dotklo, kdyby nějaká Krausová po městečku vykládala, že se o její dceru v nouzi nedokázala postarat. „Tak hezoučký model jako ten váš, než ho ten nenadálý liják změnil v kousek hadru, ve své skříni nenajdu, ale nějaké poctivé a hlavně suché šaty jistě obsahovat bude,“ ubezpečila Lauru.
Wenig na dívku povzbudivě kývl a odebral se do svého pokoje. Nezbylo jí nic jiného než následovat tu směšně nastrojenou škatuli. Koneckonců mohla by to být legrace, navléknout na sebe nějaký předpotopní hábit a prohlédnout se v zrcadle. Stejně je tu taková nuda, že je třeba vzít zavděk i sebepitomějším rozptýlením. Vzpomněla si na matku. Určitě už se po ní shání a má starost. Jen ať ji má. Stejně je to její vina, že mrhá svými půvaby zrovna tady.
Šla v závěsu za paní Hermannovou do koupelny v přízemí a v duchu se na matku zlobila. Kdyby dala na mě, mohli jsme být v Benátkách. Tam aspoň nechcípl pes jako tady. Ale ona si vždycky musí prosadit svou. Nějaká zlomyslná přítelkyně jí nakukala, že se sem sjíždí bohatá smetánka zeširoka zdaleka, a matka tajně doufala, že se tu s někým seznámím a zapomenu na Berta. Přimhouřila oči a potměšile zkřivila krásně tvarovaná ústa. To by se jí hodilo, ale já se jen tak nedám. Bertovi rodiče sice nemají ani grešli a on je tím pádem chudý jako kostelní myš, ale jednou z něho bude proslulý lékař a mé matce vytře zrak. Jen musíme být víc opatrní a já už nikdy nesmím udělat podobnou hloupost jako na začátku léta.
V koupelně si svlékla mokré šaty i spodní prádlo. Paní Hermannová jí podala osušku a cudně přitom odvrátila zrak. Osuška byla prohřátá, jak celý den do koupelny svítilo slunce, huňatá, ale zároveň měkce lnula k tělu. Laura se důkladně vytřela dosucha, až jí zčervenala kůže. Neušlo jí, že ji ta ženská pokradmu pozoruje, a když byla celá vydrbaná, nechala osušku úmyslně sklouznout na zem a zůstala stát na dlaždičkách nahá.
„Co teď?“ usmála se škodolibě na paní Hermannovou.
Mít takové tělo, prolétlo Hermannce hlavou, to bych si nemusela dělat hlavu, jak si Weniga omotat kolem prstu. Ta holka je skutečně překrásně rostlá. O takové figuře jsem nesnila ani jako mladé děvče. Vždycky jsem měla v poměru k tělu trochu kratší nohy a povolené břišní svaly. Taky se mi kapičku poulilo břicho, ať jsem byla sebeštíhlejší. Zato tahle mladá Krausová je jako prut. Vysoká, s vpadlým břichem a dlouhými svaly. Je vidět, že sportuje. To se za našich mladých let nenosilo.
Ještě jednou po Lauře vrhla krátký pohled plný zášti a odspěchala do ložnice, kde měla v starodávné bachraté skříni uložený celý svůj šatník. Namátkou popadla jedny kalhoty a nějaký svetr, myšlenku na spodní prádlo zavrhla hned, jak ji napadla, a při své korpulentnosti se svižně vrátila zpátky.
Nahá Laura stála před zrcadlem a fénovala si vlasy. Jakmile paní Hermannová vstoupila, fén vypnula. „Půjčila jsem si ho, doufám, že vám to nevadí,“ řekla přes rameno a vzápětí se fén znovu rozhučel.
Paní Hermannová mlčky položila oblečení na židli a zaklapla za sebou dveře. Malý a kulatý zadeček, svou bělostí kontrastující s opálenýma nohama a zády, ji konsternoval. Něco takového neviděla, co byla živa. Její zadek i v mládí připomínal pokleslou hrušku a ani zadnice její dcery, která už se dávno provdala a odstěhovala za svým mužem do Milána, nevypadala jinak. Proto se domnívala, že všechny ženské zadky mají podobný tvar. Tenhle však vypadal jako nějaký šperk. Jedinečná ozdoba nádherného těla. Lhala by, kdyby si nepřiznala, že ji to žere.
Postavila v kuchyni na čaj. Elektrická kamínka v salonu zapnula už před deseti minutami a pokojem se šířilo sálavé teplo. Z příborníku v jídelně vyndala dezertní talířky z coalportského porcelánu zdobené zlatým vroubkováním, které měla po své matce. Slila čaj do konvice a na tác postavila tři křehké, téměř průsvitné šálky. Jen ať ta nevycválaná koza vidí, jak stolují pořádní lidé. Ale nutno přiznat, že německy mluví dokonale. Prostřela na menší stůl v salonu, kde obyčejně za ošklivého počasí jedl Wenig, a jen co se vrátila s mísou horkých šátečků s meruňkovým džemem, uslyšela jeho šoupavé kroky na schodech. Wenig měl ploché nohy jako její manžel, tenhle zvuk dobře znala.
Měl na sobě šedé plátěné kalhoty, bílou košili a tmavě modrý pulovr do véčka. Stále ještě zavlhlé vlasy si pečlivě přilízl k lebce. Vypadal na svá léta, ale přesto v něm bylo cosi mladistvého, jakási vnitřní dychtivost, která ji vždycky poutala, ale tentokrát z něj vyzařovala mnohem silněji, téměř hmatatelně.
Jak krásný by byl zbytek života po boku takového muže, usmála se na něj zeširoka. Wenig jí úsměv opětoval a v ní se rozlil pocit příjemného zadostiučinění, dokud se neohlédla a nespatřila za sebou tu hroznou holku. Nebyla tak hloupá, aby nepochopila, komu jeho úsměv patřil.
Laura dokázala malý zázrak. Kalhoty, o kterých se Hermannová domnívala, že na ní budou viset jak na strašákovi, si nějakým zvláštním způsobem omotala kolem pasu a svetr, který jí sahal do půl stehen, jejich neforemnost téměř zakryl. Pozbyla sice svojí extrémní štíhlost, ale s čerstvě vyfénovanými vlasy vypadala svěže a půvabně.
Paní Hermannovou píchlo u srdce. Prokleté mládí, taková holka si na sebe může vzít i režný pytel a chlapi jsou z ní celí pryč. Dát však na sobě znát nějaký pocit nevole by považovala za krajně nevkusné. Vybídla Weniga i dívku, aby si sedli co nejblíž k sálajícím kamínkům a vypili si čaj, dokud je horký. Sama se odebrala k telefonu v ložnici a vytočila číslo Rossových. Paní Rossová zvedla telefon téměř okamžitě.
„Byla jste dnes na koncertě?“ vypálila, aniž by volající pustila ke slovu. „Nebyla? To jste měla z pekla štěstí. Takový liják už dlouho nepamatuju. Dokonce několikrát i zahřmělo, ale bouřku asi zadržely hory. Nám se podařilo včas utéct, ale paní Krausová leží v posteli a ještě teď drkotá zubama.“
Hermannová využila momentu, kdy se Rossová nadechla, a skočila jí do řeči. „Právě proto vám volám. Dcera paní Krausové se uchýlila ke mně. Přivedl ji můj podnájemník pan Wenig a byla promoklá na kůži. Poskytla jsem jí suché oblečení a nějaké občerstvení. Můžete paní Krausové vyřídit, že její dcera je v pořádku a v nejlepších rukou, ale přesto by bylo vhodné, kdyby si pro ni někdo přijel.“
„Já manželovi říkala, ať dnes na ten pitomý koncert nechodíme, ale copak on si dá říct? Jak bychom vypadali?“ napodobila Rossová hlas svého muže. „Vy mě dobře znáte, paní Hermannová, jsem moderní žena a tyhle pravidelné přehlídky toalet mě nudí. Ale copak mu můžu něco odříct?“ repetila, jako by předchozí oznámení nevzala na vědomí.
Ta ženská je pitomější, než jsem si myslela, usoudila Hermannová a rozhodla se pro jiný postup. „Buďte tak laskavá,“ řekla zvýšeným tónem, „a vyřiďte panu Krausovi, ať okamžitě sedne do auta a vyzvedne si u mě svoji dceru. Moje oblečení, které jsem jí zapůjčila, může vrátit kdykoliv uzná za vhodné.“ Paní Rossová se nadechla, ale v telefonu cvaklo.
Divný patron, ta Hermannka, pomyslela si uraženě. Ani s člověkem slušně nepohovoří. Takhle nadutá za života svého muže nebývala.
Potřebovala by trochu přitáhnout, aby si tak nevyskakovala. Přesto se odebrala do ložnice paní Krausové a obšírně jí vylíčila, co se právě dozvěděla.
Paní Krausová už necvakala zuby, hověla si pěkně v teplíčku pod duchnou a nebýt starosti o Lauru, bylo by jí dokonale blaze. Tenhle únik k Lago Maggiore vzešel z její hlavy. Dovolenou měli už v červenci a jako obvykle ji strávili u Máchova jezera ve vilce, kterou její manžel zdědil po rodičích. Počasí jim přálo, dva týdny nezapršelo. Nebýt Laury, báječně by si odpočinula, ale ta holka je nezvládnutelná a manžel na ni nestačí. Pozorně vyslechla, kde se její dcera právě teď nachází, a pocit sladké blaženosti se ještě prohloubil. Požádala paní Rossovou, aby k ní zavolala jejího muže.
Petr Kraus vypadal na svá léta velmi zachovale. Bledě plavé vlasy, které po něm zdědila Laura, mu sice prořídly, ale držel se zpříma a tváře měl hladké a bystré oči za silnými skly brýlí mu šmejdily ze strany na stranu jako člověku, kterému nic neunikne. Ale že se naše Laura tahá u Máchova jezera s nějakým chudým medikem sis nevšiml, co? oslovila ho v duchu jeho žena a poťouchle se přitom usmála. To jste celí vy, mužští. Všemu rozumíte, o všem víte, ale co se vám děje přímo pod nosem, nevnímáte.
„Volala paní Hermannová, že se k ní Laura schovala před deštěm. Máme si prý pro ni hned přijet,“ oznámila manželovi, který si k ní přisedl na pelest postele.
„To je nepříjemné,“ zamumlal Kraus. „Právě jsem si dal koňak na zahřátí. Promokl jsem zrovna jako ty,“ dodal na svoji obhajobu.
„Já ti přece nic nevyčítám,“ ohradila se dotčeně. „Hlavně že víme, kde Laura našla azyl. Paní Hermannová je slušná ženská a na bytě má jen nějakého staršího pána, takže Lauře žádné nebezpečí nehrozí. Však ona se domů dostane sama. Když se uměla spustit s individuem, jako je Bert, dokáže ujít i těch pár stovek metrů k večeři.“
Kraus proti takovému rozhodnutí nic nenamítal. Jen ať si dceruška nemyslí, že se všechno bude točit kolem ní. Pěkně mě tahala za nos, ta moje malá potvůrka. Ale měla z pekla štěstí, že její těhotenství byl jen planý poplach. Samozřejmě že bych nedopustil, aby si nechala dítě s takovým budižkničemu, jako byl ten její Bert, ale kdyby si holka postavila hlavu, ocitl bych se v nepěkné šlamastyce.
Ten kluk je lotr. Už dvakrát opakoval a naděje, že by studia medicíny někdy dokončil, jsou mizivé. Kdyby šlo o slušného chlapce, neřekl bych ani popel, Laura vystudovala gymnázium s odřenýma ušima a nezajímalo ji nic, co se netýkalo zábavy a povyražení. Solidní chlap by ji mohl zkrotit a přivést k rozumu líp, než se to podařilo nám, ale Bert? pohrdlivě vyfoukl rty bublinu vzduchu. Jen další příživník do rodiny. Přitom obchodovat s ojetými vozy není dnes žádný med. Jeden aby se pořádně otáčel. Nebyl to špatný nápad, odjet sem do téhle krásné krajiny na hranicích Lombardie a Piemontu, ale těch peněz! Raději nemyslet.
„Petře!“ zavolala na něj jeho žena, když už se měl k odchodu.
„Myslím, že odjedeme domů dřív. Nečekala jsem, že v tuhle dobu se u Lago Maggiore schází klub důchodců. Tady si Laura kloudného nápadníka nenajde. Nechtěla bych vyhazovat peníze oknem.“
„Jak myslíš,“ pokrčil rameny. „Ale mně se tady docela líbí.“
To mně taky, zakutala se paní Krausová ještě hlouběji pod peřinu a až do večeře se oddala sladké dřímotě.

* * *

Déšť před dobrou půlhodinkou přestal a zpoza mraků nesměle tu a tam vykouklo sluníčko. V salonu začínalo být dusné horko, paní Hermannová napínala uši, ale zvuk motoru před domem dosud nezaslechla. A ta ordinérní holka si tu sedí a při každém pokusu o Wenigův vtip zaklání hlavu a směje se tak nevkusně, že je jí vidět až do krku. Takhle si dnešní odpoledne vskutku nepředstavovala. Pomalu se blížil čas večeře a Krausovi se stále ještě neuráčili si svou drahou dcerušku vyzvednout. Snad si nemyslí, že jí budu ještě vyvařovat? vztekala se minutu od minuty víc a odpovídala jen na půl úst.
Wenig konečně koukl na hodinky a upřímně se podivil, jak ten čas letí. „Vaše pány rodiče určitě zdrželo něco neodkladného,“ prohodil k Lauře. „Ale to nevadí, zavezu vás domů sám.“
Laura odmítla. „To je naprosto zbytečné. Už jsem se vás naobtěžovala až dost. Zvlášť vy jste se mnou měla svatou trpělivost, paní Hermannová,“ líbezně se usmála na svou hostitelku, ale ta nebyla dnešní a trn ironie, který Wenig nepostřehl, se bezpečně zabodl do citlivého místa. Ale vem to čert, hlavně ať už je holka pryč a jim zbude alespoň příjemně strávený společný večer. Večeře bude chabá, kuřátko už nestačí upéct, ale není to její vina.
Wenig se bude muset spokojit se studenou pečení od včerejška, ale patří mu to. Nemusel ji sem přivléct. A kdyby snad náhodou měl nějaké poznámky, rázně si s ním poradím.
Laura se rozloučila, a umně naaranžované kalhoty jí po pár krocích sklouzly ke kolenům. „Asi by to chtělo nějaký pásek,“ natáhla si je zpátky a ani se nezačervenala.
Wenig vstal a svým toporným krokem zamířil k vozu. Tentokrát ho Laura následovala bez odmluvy. Venku se citelně oteplilo, byla ráda, že se v tlustém svetru paní Hermannové nebude muset vláčet přes celé město. V autě oba mlčeli, až před domem Rossových se jí Wenig nesměle zeptal, jaký má na zítřek program.
Zaklonila hlavu a opět se rozkošně zasmála svým hrdelním smíchem. „Program? V tomhle hnízdě? Když bude hezky, půjdu se vykoupat do jezera, pak se budu opalovat, v duchu se vysmívat tlustým paničkám, jak si obezřetně máčí palce u nohou metr od břehu, pak bude čas na oběd, do večeře se budu smrtelně nudit a těšit se, až konečně pojedeme domů. Zlatá Praha. Nemůžu se jí dočkat.“
Wenig zpozorněl. „Vy jste z Prahy?“ zeptal se s nelíčeným zájmem. „Myslel jsem, že jste Němka. Mluvíte skoro bezchybnou vídeňskou němčinou, ale za Rakušanku jsem vás nepovažoval.“ To byste mě určitě znala, málem se prořekl, ale včas tu větu spolkl.
Laura se zatvářila potěšeně. „To je práce mého dědečka. Byl Vídeňák, ale když se seznámil s mou babičkou, která byla Češka, následoval ji do Prahy. Dožil se úctyhodného věku v plné svěžesti a až do posledních dnů se mnou nepromluvil jinak než německy. Maturovala jsem na německém gymnáziu, a mám-li být upřímná, podařilo se mi to jen díky mé skvělé znalosti řeči. Na učení jsem totiž poněkud natvrdlá.“
„Máme podobné osudy,“ svěřil se jí. „Ale u nás tomu bylo naopak. Můj dědeček byl Čech, odešel do Vídně za prací, a tam se seznámil s babičkou. Ve Vídni se jim narodil můj otec a později i já. Musím se ke své hanbě přiznat, že ač jsem sjezdil hezký kousek světa, v Praze jsem byl jen dvakrát a velice krátce. Z města jsem toho příliš neviděl, pobýval jsem většinou jen v hotelu.“ Měl sto chutí prozradit, že důvodem jeho návštěvy bylo koncertní turné, ale rozmyslel si to. Místo toho se Laury zeptal, jaké má plány do budoucna.
Zamračila se a na kořeni nosu se jí vytvořila kolmá vráska. „Jste jako moji rodiče. Samé vyzvídání. Žádné plány do budoucna nemám. Plánování je k ničemu. Beru život tak, jak přichází. Možná se vdám, možná půjdu dělat k otci do firmy. Sama nevím. Ale ta druhá možnost se mi ani trochu nezamlouvá. Otec obchoduje s ojetými vozy, matka mu dělá účetnictví, byla bych pod neustálým dozorem a mým jediným přáním je osamostatnit se. A tak se asi co nejdřív vdám, abych na nich přestala být finančně závislá.“
Wenig pokýval hlavou.
„Tak vidíte. Život někdy stojí za starou bačkoru. Ale děkuju, že jste mě svezl. Bylo to od vás laskavé,“ věnovala mu Laura jeden ze svých líbezných úsměvů.
„Nechtěla byste se zítra podívat na Boromejské ostrovy?“ zeptal se a srdce mu bušilo jako splašené. „Leží u západního břehu jezera nedaleko Stresy.“
„Rodiče mě s vámi nepustí,“ rázně zaklapla dvířka auta a zamávala mu jednou rukou na rozloučenou, zatímco druhou si držela padající kalhoty.
U Rossových už na ni čekali s večeří. Stručně jim vylíčila, jak strávila odpoledne, ale o Wenigovi se zmínila jen mimochodem několika slovy. Po večeři se uchýlila s rozečteným románem do svého pokoje a myslela na Berta. Slíbil, že zavolá, ale ještě se neozval. Velice neochotně si začala připouštět, že rodiče měli pravdu a ona byla jen jedním z jeho mnoha prázdninových dobrodružství. Kdyby tenkrát neztratila hlavu a nesvěřila se matce, mohla její avantýra proběhnout v klidu, ale kdo by zůstal klidný v tak prekérní situaci? Její cyklus obvykle fungoval jako hodinky.
Matka předvedla ukázkovou hysterickou scénu a právě najust jejímu zákazu, že už se s Bertem nesmí nikdy setkat, si začala namlouvat, že ho miluje. Ale teď, když se jí neozval, cítila spíš vztek a uraženou ješitnost. Možná si s tím dědkem zítra opravdu někam vyrazím, zívla, zaklapla román a šla spát dřív než její rodiče.