V listopadu vám vyšla první kniha v nakladatelství Šulc – Švarc Podivné přátelství, ovšem se známými detektivními hrdiny Lubošem Neumannem a jeho asistentkou Kamilou. Čím je tato kniha nová ve srovnání s ostatními?

Podivné přátelství obsahuje dva příběhy, první velký případ Luboše a Kamily a zatím jejich poslední, kdy už je Luboš v důchodu a vrací se ke kauze staré přes dvacet let, kdy justice sloužila totalitnímu systému a politickým zadáním. Oba příběhy jsou postavené na reálném základě, jen postavy a dějové linky jsou smyšlené. Kniha je jiná hlavně tím, že jsem detektivní příběhy rozpracovala do románové formy, postavy jdou do větší hloubky, v jejich psychologii jsem našla další tajemství a souvislosti, které román obohacují.

Cituji z anotací ke knize: Spravedlnost je slepá a nepotrestá každou vinu, ale nespravedlnost znamená pro život hrdinů ještě větší zkázu než důsledky zločinu. Jak to dopadne se zločinem a spravedlností v Podivném přátelství?

V úvodním příběhu řeší Luboš a Kamila brutální smrt mladé ženy a jen díky Lubošově zabejčenosti vyjde pravda najevo. Hodně mu pomůže patolog Jeníček Stejskal. Druhý případ je složitější a spravedlnosti je učiněno za dost jen zčásti. Uběhlo hodně času a některé křivdy se prostě napravit nedají, ale když se naskytne příležitost odkrýt staré rány a alespoň trochu napravit nespravedlnost, která zničila nejeden život, jde do toho Neumann s Kamilou naplno.

O tom, jak to chodí na kriminálce, úřadu vyšetřování a na státním zastupitelství píšete tak přesvědčivě a zasvěceně, že se musím zeptat, zda jste tam náhodou nepracovala?

Ano, pracovala jsem na prokuratuře šest let, bylo to období kolem roku 1989. Chtěla jsem být právničkou a pětkrát jsem dělala zkoušky na právnickou fakultu UK. Bohužel neúspěšně, ale dávno mě to nemrzí. Na střední škole jsem si byla jistá, že budu pracovat s paragrafy, a jelikož se mi hned po střední škole narodil syn Kuba, tak jsem po dvouleté pauze šla pracovat na prokuraturu, dnes státní zastupitelství. Byla jsem u toho, když se brali obžalovaní do vazby, poslouchala jsem jejich výpovědi a mnohdy mi jich bylo líto. Byli to úplně normální lidi, tak jsem jim uvařila aspoň čaj nebo kafe. Dodnes si pamatuji svůj první den v práci. Bylo to fajn.

Ale policisty máte zažité ještě víc než právníky.

Asi je to tím, že můj muž byl vyšetřovatel policie a byl to kus pořádného chlapa. Často si vzpomenu, jak jsme s jeho kolegy dělali zabijačku. Ta vzpomínka se mi vrací pokaždé, když vidím jednoho z nich v televizi, jak se důstojně se vyjadřuje k nějaké kauze. Vždycky mě to rozesměje. Mimochodem jeden z jeho kolegů je předlohou mého Luboše Neumanna. Byl jako lavina, a když byl přesvědčený o své pravdě, pohádal se i s prokurátorem. Na té zabijačce mě učil dělat pravý policejní guláš a vařím ho dodnes.

Proč jste si oblíbila kriminální a detektivní náměty?

Už jako holka jsem četla detektivky Agathy Christie, Raymonda Chandlera nebo slavné švédské dvojice M. Sjöwallová a P. Wahlöö. Když vás kniha chytne, líbí se mi to napětí, než se dozvíte, co a jak, a spravedlnosti je konečně učiněno za dost. Je to jako droga. Vždycky jsem vyhlížela, jaké tituly se objeví na pultech o knižních čtvrtcích. Další věc, a ta přišla až časem, je otázka: Proč? Všichni řešíme náročné životní situace, tak kde je ten zlom, že dojde ke zločinu? Jak se s tím pachatel vyrovná? Nemá svědomí? Je zajímavé odkrývat prohnilé vrstvy života a dostat se k jádru věci. K lidské duši, která byla nenávratně poškozena, a bohužel, často za to může nepovedené dětství. Na to se nabalují ostatní negativní zkušenosti. Osobně si myslím, že ten, kdo dokáže ublížit zvířatům a starým lidem, dokáže i zabít.

Vedle detektivek píšete i divadelní hry. Kolik jste jich napsala a kde se hrají?

Zatím jsem napsala jen dvě, teda po pravdě, u té druhé mi chybí konec a musím na ní ještě pracovat. Obě jsou krimi duchařské komedie, prostě jsem se na nich vyřádila. První se jmenuje: Pár dní na zkoušku. V Dilii ji objevil Pepa Pšenička z divadelního spolku Dipona Louňovice u Říčan. Premiéra bude letos, přesné datum ještě neznám, ale pilně zkoušejí.  Ta druhá se jmenuje Tajemství srubu u jezera a začala jsem ji psát pro Pavlínu Kafkovou, ale uvidím, jak to všechno dopadne.

Spolupracujete i s televizí. Na seriálech? Nebo budou adaptovat některou vaši knihu nebo hru?

Píšu scénáře pro TV Barrandov. Mám rozpracovanou sedmidílnou krimisérii, která určitě dostane i knižní podobu. Sedm vražd během několika let. Je to podle skutečné události. Napsala jsem námět na Prázdninové dobrodružství — příběh desetiletého kluka, který má problémy zařadit se do kolektivu a je tak hodně závislý na matce. Trpí silnou hyperaktivitou, poruchou pozornosti a projevují se u něj autistické prvky. A tenhle kluk poprvé vyjede na dětský tábor, musí, protože jeho máma mele z posledního. Je to takový rodinný příběh o dětech a rodičích. O lásce a porozumění. Ale víc zatím neřeknu, to bych mohla zakřiknout. Nesmím zapomenout na Bábu Kroupovou, to je rodinný příběh s pohádkovými prvky, odehrává se v Praze a také v říši pohádek. U tohoto příběhu mám téměř hotový rukopis a první verzi scénáře.

Vaše kniha Podivné přátelství je podle čtenářů velmi čtivá. Opíráte se při psaní více o napětí v peripetiích kriminálního vyšetřování, nebo o příběhy hrdinů, kteří se v knize stali protagonisty vašeho vyprávění?         

Napětí tam být musí, ale zajímají mě příběhy a osudy lidí. Krimi zápletka je pouze startovací bod, který ovlivňuje životy všech kolem. Setkávají se ti, kteří by se jinak asi nikdy nesetkali. Nejsem přívržencem příběhů, na které si musíte vzít pláštěnku, než knihu otevřete, jinak jste celý od krve. Já potřebuji své hrdiny vidět, jak doopravdy žijí.

Které své knihy si nejvíc ceníte, co pokládáte za svůj doposud největší úspěch?

Jednoznačně je to má poslední kniha Podivné přátelství. Při jejím psaní jsem si ujasnila, jak bude dál vypadat moje tvorba. Také jsem nadšená, že mi vyšla v nakladatelství Šulc–Švarc.

Čím jste chtěla být v mládí? Máte nějaké koníčky?

Chtěla jsem být herečkou. Vždycky se mi líbilo, že herec má možnost prožívat osudy jiných lidí. Pak se můj život trochu zašmodrchal a jednou jsem si sedla a začala psát příběhy. Je to podobné jako herectví. Třeba neumím žít vlastní život, tak raději žiji životy svých postav. Jinak ráda maluju, šiju nebo pletu.

Jak se do vaší tvorby promítají soukromé události?

Všechno, co se děje kolem, mě ovlivňuje. Myslím, že to nejde oddělit. Někteří lidé jsou víc inspirativní a někteří míň. Některé moje postavy mají reálný základ, ale nejsou autentické. A to platí i o událostech, na nichž stavím své příběhy.

Kdybyste si mohla vybrat, kde byste žila nejraději?

Narodila jsem se v Praze a žiju v centru kousek od Karlova náměstí. Nikdy jsem si nedovedla představit, že bych bydlela někde jinde, ale poslední dobou mi ten věčný ruch docela vadí. Kdybych si mohla vybrat, tak si hned zítra zabalím kufry a přesídlím na Rhodos. Je tam úžasné moře.

Co nejvíc ovlivňuje postavu, když ji tvoříte, a co vám nejvíc pomáhá rozvíjet její příběh?

Každá postava má kladné i záporné stránky. Záleží hodně na prostředí, ve kterém se pohybuje a jakou má minulost. Je to hodně faktorů, stejně jako u lidí. Důležité je, aby postava, která vznikne, působila reálně na čtenáře.

Připravujete další knihu pro svého nového nakladatele?

Ano, Vyšehradské tajemství a bude to opět krimi román, odehrávající se mezi Prahou, Paříží a venkovem u Bordeaux. Zajímavé je to, že nás příběh zavede až do roku 1741, kdy na Vyšehradě pobývali jeden rok francouzští vojáci a v témže roce byla založena první zednářská lóže na českém území. Doufám, že se čtenářům bude kniha líbit.

Děkujeme za rozhovor.

Jiří Korejčík